Čís. 3950. Vyhrůžka, (opověď zla) ve smyslu § 99 tr. zák. může se díti nejen ústně nebo písemně, nýbrž i jiným způsobem, jakýmkoli jednáním (chováním se), jež na venek poznatelně naznačuje, že osobu, jíž vyhrůžka svědčí, stihne v bližší nebo vzdálenější budoucnosti působením osoby, jež hrozí, neb alespoň jejím přičiněním zlo v zákoně uvedené. Posouzení, zda jest projev nebo jednání (chování se) pachatele opovědí zla (vyhrůžkou ve smyslu § 99 tr. zák.), závisí na okolnostech projev anebo jednání, (chování) pachatele podmiňujících a doprovázejících; spadá proto do oboru skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu. Nezáleží na tom, jaká jest v pravdě podstata jednání, v němž shledána vyhrůžka, nýbrž jen na tom, jak bylo jednání to pojímati osobě, které vyhrůžka svědčila; spadá sem po případě i hrozba nenabitým revolverem (míření jím na ohroženého). (Rozh. ze dne 29. září 1930, Zm I 424/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 1929, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem veřejného násilí podle § 99 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině ohledně zločinu veřejného násilí podle § 99 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a ve výrocích s tím souvisejících a věc vrátil nalézacímu soudu, by znovu v rozsahu zrušení o ní jednal a rozhodl, mimo jiné z těchto důvodů: Po stránce hmotněprávní nelze zmateční stížnost shledati důvodnou. Vyhrůžka (opověď zla) může se podle výslovného ustanovení § 98, k němuž poukazuje § 99 tr. zák., díti nejen ústně nebo písemně, nýbrž i jiným způsobem, jakýmkoliv jednáním (chováním se), jež na venek poznatelně naznačuje, že osobu, jíž vyhrůžka svědčí, stihne v bližší nebo vzdálenější budoucnosti působením osoby, jež hrozí, neb alespoň jejím přičiněním zlo druhu naznačeného v onom místě zákona. Posouzení, zda jest projev nebo jednání (chování se) pachatele takovouto opovědí zla (vyhrůžkou), závisí na okolnostech projevu anebo jednání (chování) pachatele podmiňujících a doprovázejících; spadá proto do oboru skutkově zjišťovací činnosti nalézacího soudu, jejíž výsledky nelze vyvrátiti pouhým dokazováním jejich věcné nesprávnosti, nýbrž jen dokazováním jejich formální vadnosti. Shledává-li tudíž rozsudek v míření obžalovaného na W-a a Sch-a předmětem, který tito nemohli rozeznati, a v jeho současném projevu, by se vrátili, vyhrůžku vraždou (přihlížeje patrně i k současnému výkřiku spoluobžalovaného St-y, že budou z W-a a Sch-a, půjdou-li dále, mrtvoly), nelze tomuto závěru důvodně vytýkati právní mylnost a závěr nestane se vratkým ani tím, že stížnost, aniž by mu vytýkala některou z formálních vad v § 281 čís. 5 tr. ř. vypočtených, dovozuje, že jde ve slovech obžalovaného jen o radu, o varování před St-ou a v jeho míření na ony svědky o prostý posuněk téhož významu jako současný ústní příkaz. Jelikož ustanovením § 99 tr. zák. jest vyhrůžka stíhána a trestána pro účinek, jejž měl jí nastati v duši osoby, jíž hrozeno, nezáleží na tom, jaká jest vpravdě podstata jednání, v němž shledána vyhrůžka, nýbrž jen na tom, jak bylo jednání to pojímati osobě, které vyhrůžka svědčila, najmě nezáleží na tom, zda mohlo z jednání toho dalším přičiněním pachatele nastati zlo opovězeného rázu; stačí, že bylo ohrožené osobě vznik takového zla předpokládati. Proto neměla by významu okolnost rozsudkem nezjištěná, že revolver, kterým hrozil obžalovaný St., nebyl nabit a že St. neměl u sebe žádné náboje. Ostatně stížnost neuvádí, o které výsledky hlavního přelíčení opírá tvrzení, že tato okolnost byla v trestním řízení prokázána; obsah četnické zprávy a výpovědi svědků G-a a S-a svědčí spíše o nepravdivosti onoho tvrzení. Co do své povahy předpokládá vyhrůžka, již má na zřeteli § 99 tr. zák., jen způsobilost vzbuditi důvodnou obavu. Pro požadavek stížnosti, by vyhrůžka byla takového rázu, by jí byla ohrožená osoba uvedena ve strach a nepokoj, a že tento pocit musí býti okolnostmi odůvodněn, neposkytuje zákon opory, to tím méně, ano podle jeho doslovu jest uvedení ve strach a nepokoj jen účelem trestného jednání, nikoliv složkou zevního děje. Mimo to jest ona námitka bezpředmětná; neboť rozsudek vyslovuje, že jednání obžalovaných bylo vzhledem k poloze místa a k nočnímu času způsobilé vyvolati strach a nepokoj, a jest při tomto zjištění trvati, ježto mu stížnost nevytýká formální vadnost a pouhými protiúvahami je neodstraní. Právní námitky, z nichž stížnost dovozuje, že čin kladený obžalovaným za vinu jako zločin § 99 tr. zák., není vůbec činem trestným a nanejvýše soukromožalobní urážkou na cti, prokázaly se neodůvodněnými, částečně nejsou ani provedeny po zákonu. Naproti tomu nelze stížnosti upříti důvodnost po stránce formální.