Čís. 112 dis.

Cti a vážnosti stavu se příčí, žádal-li na cti uražený advokát složení pokuty a zaplaceni útrat trestního řízení pohrůžkou trestního oznámení a pustil-li se do vyjednávání s odpůrcem za zády a bez vědomí jeho právního zástupce.
Není zmatkem, nebylo-li obviněnému včas oznámeno, kdo v kárném sekánátě zasedá; zachování lhůty § 40 kár. stat. není předepsáno pod zmatečností.
(Rozh. ze dne 27. května 1930, Ds II 5/30.)
Nejvyšší soud jako kárný soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie nevyhověl v neveřejném sedění odvolání obviněného z nálezu kárné rady moravské advokátní komory v Brně ze dne 14. prosince 1929, jímž byl odvolatel uznán vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu.
Důvody:
Vytýkaje zmatečnost kárného řízení, má odvolatel mylně za to, že kárný senát vůbec neodpověděl na jeho návrhy v písemném podání z 12. prosince 1929 na doplnění řízení. Kárný senát o jeho návrzích podle protokolu o ústním kárném líčení výslovně rozhodl, zamítavě, maje je za nerozhodné, a to právem, jak bude ještě dolíčeno. Není zmatečností ani, že prý odvolateli nebylo včas oznámeno, kdo v kárném senátě zasedá. Pro toto oznámení (seznání) bylo času dosti přímo před zahájením ústního kárného líčení. Nedostavil-li se odvolatel k němu, jdou následky toho na jeho vrub. Zachování lhůty § 40 kár. stat. pro dodání kárného nálezu není předepsáno pod zmatečností a nemělo na dovolatelovu obhajobu škodlivý vliv. Není tudíž jeho porušení pro rozhodnutí podstatným.
Prováděje výtku, že jeho jednání nevyčerpává pojmové znaky činů, jimiž byl uznán vinným, nevystihuje odvolatel jádro věci. Ve výroku pol. I. nevytýká kárný nález odvolateli, že příliš důrazně hájil svou čest a že vymohl na Josefu P-ovi příliš značné částky. Podstata výroku je v tom, že odvolatel vymohl na Josefu P-ovi nedovoleným prostředkem plnění, na které neměl nárok. Byl-li odvolatel odpůrcem na cti uražen, byl oprávněn ho trestně stíhati nebo domáhati se na něm, by urážku odvolal, nebyl však oprávněn na něm žádati, by složil dobrovolnou pokutu a zaplatil útraty trestního řízení, které ještě ani nevznikly. Odvolatel nebyl však oprávněn ani, pokud byl jeho nárok odůvodněn, domáhati se vyhrůžkou, že jinak podá trestní oznámení u státního zástupce. Při pozastaveném výroku P-ově nešlo o zločin (snad zločin utrhání na cti podle § 209 tr. zák. křivým obviněním ze zločinu), nýbrž šlo jen o přestupek urážky na cti, k jehož stíhání není státní zástupce povolán. Hroze přes to oznámením u něho, mohl odvolatel míti jen úmysl, by vyhrůžkou odpůrce zastrašil, jakoby šlo o čin, jehož stíhání státním zástupcem nelze po trestním oznámení již skončiti smírem, a tím odpůrce přiměl k plněním, ke kterým vůbec nebo v žádané míře nebyl povinen. Že se vylíčený postup příčí vážnosti a cti advokátského stavu, netřeba blíže doličovati.
Odvolatel zneuznává podstatu odsuzujícího výroku pol. II. Ani tam nejde o rozsah plnění, které odvolatel na Josefu a Františce P-ových vymohl, nýbrž jde o postup, jak se to stalo. Závada, zlehčující stavovskou vážnost a čest, je v tom, že se odvolatel pustil do vyjednávání s odpůrci za zády a bez vědomí jejich právního zástupce, tedy si illoyálně počínal ke kolegovi, a že nad to tímto postupem k jejich újmě přivodil změnu soudního smíru, sjednaného za účasti stran a jejich právních zástupců, any útraty řízení o rušené držbě měly býti podle smíru stanoveny soudem, byly pak stanoveny menší částkou, a platební lhůta pro jejich splacení docházela později než odvolatel dne 16. ledna 1926 soukromě s odpůrci ujednal. Jest proto v po této stránce odsuzující výrok kárné rady odůvodněn. Posuzuje-li se věc s právního hlediska právě dolíčeného, jeví se návrhy odvolatelovy v podání z 12. prosince 1929 nepodstatné, takže je kárný senát právem pominul.

Citace:

Čís. 112. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 714-715.