Čís. 3953.

K subjektivní skutkové podstatě zločinu podle § 214 tr. zák. stačí zjištění, že obžalovaný zamlčením skutečností, jež mohly vésti k objevení pachatele zločinu, a popřením proti pravdě (na dotaz policejních agentů), že pachatele zná a že ho může popsati, podporoval osobu, o níž věděl, že vrchnost po ní jako po pachateli zločinu pátrá.
(Rozh. ze dne 3. října 1930, Zm II 262/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 7. června 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nadržování zločincům ukrýváním podle § 214 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Neprávem vytýká zmateční stížnost, že rozsudkový výrok, »že obžalovaný věděl, že dva muži, kteří před příchodem policie šli okolo něho, byli pachatelé, po nichž policie pátrala«, jest neúplný, an přehlíží, že obžalovaný na tuto okolnost nebyl tázán, o ní se nevyjádřil, a že kromě toho, že obžalovaný znal zločinnou povahu J-ovu, nevyšlo na jevo nic, z čeho by se s jistotou dalo souditi, že obžalovaný mohl nebo musel věděti, že pátrání policie směřuje proti oněm dvěma osobám jako pachatelům. Tím stížnost ve skutečnosti napadá jen přesvědčení soudu o subjektivní vině obžalovaného, k němuž dospěl logicky správným postupem, opíraje se o tyto zjištěné skutečnosti a o tyto úvahy: Policejní agenti S., P., O. a Sch. oznámili obžalovanému, že byl krátce před tím spáchán zločinný loupežný útok na Kateřinu Sch-ovou a že pátrající policisté jdou po stopě pachatelů; z tohoto sdělení obžalovaný seznal, pokud se týče musel seznati podle přesvědčení soudu, že oba mužové, kteří se krátce před příchodem agentů mimo jeho stavení ve chvatu ubírali a nejistě si počínali, přicházejíce z téže strany, odkud později přišli policejní agenti, směrem od místa spáchaného zločinu loupeže, jsou pachateli, po nichž policie pátrá; obžalovaný, který, krátce po loupeži, za vylíčených okolností viděl jíti oním směrem Karla J-a, jehož jakož i jeho zločinnou povahu jako jeho dlouholetý poručník dobře znal, dokonce s ním mluvil a viděl, že v jeho průvodu byl druhý muž, kterého aspoň mohl policii popsati, — nejen že zamlčel skutečnosti, jež mohly vésti k objevení pachatelů (totiž že se krátce před příchodem policistů chvatně ubírali kolem jeho stavení oba muži, přicházejíce od místa spáchaného zločinu, že si nejistě počínali, že s nimi dokonce mluvil), nýbrž na otázky policejních agentů, zda je zná a zda je může popsati, popřel proti pravdě to i ono, ač jednoho, J-a, dobře znal, a jsa jeho dlouholetým poručníkem, znal i jeho zločinnou povahu a ač druhého — N-eho —, i když ho dříve neznal, mohl aspoň popsati; ba stěžovatel dokonce hleděl stížiti policejním agentům pátrání nepravdivým udáním, že jeden z pachatelů měl na hlavě vojenskou čepici, nebo že byl voják. Vzhledem k těmto formálně bezvadným zjištěním rozsudku neobstojí ani věcná námitka zmateční stížnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., že prý rozsudek nemá výroku o subjektivní vině obžalovaného, nezjišťuje, že věděl, že svou činností, tajením půtahů, jež by mohly vésti k objevení pachatelů zločinu, podporoval pachatele zločinu neb aspoň věděl, že jde o osoby, po nichž úřady pátrají jako po domnělých pachatelích; vždyť soud zjišťuje, jak bylo řečeno, že obžalovaný svou činností podporoval osoby, o nichž věděl, že po nich vrchnost pátrá jako po pachatelích zločinu loupeže, a že to věděl jednak z výslovného sdělení policistů, jednak z okolností, jež sám seznal bezprostředně před jejich příchodem a z nichž musel poznati, že policií hledaní pachatelé zločinu loupeže jsou totožni s oběma muži, s nimiž krátce před tím mluvil, a přes to, nebo spíše právě proto je podporoval proti pátrající po nich vrchnosti způsobem výše vylíčeným.

Citace:

Čís. 3953. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 479-481.