Čís. 3731.

Okolnost, že nalézací soud vyměřil trest se zřetelem k § 265 tr. ř., brání podati odvolání na újmu obžalovaného, pokud použito bylo (při trestní sazbě § 178 tr. zák.) mimořádného zmírnění a záměny trestu podle §§ 54 a 55 tr. zák. a nebylo ještě dosaženo součtem obou trestů nejvyšší zákonné sazby.
Při výměře trestu podle § 265 tr. ř. jest považovati veškeré tresty uložené v úvahu přicházejícími rozsudky za jednotný celek, ovšem jen potud, pokud pozdějším rozsudkem bylo vysloveno odsouzení pro činy spadající vesměs v dobu předcházející dřívějšímu rozsudku. Takové sčítání nevylučuje ani skutečnost, že dřívější odsouzení pro souběžné trestné činy bylo vysloveno soudem vojenským.
Pro otázku přípustnosti odvolání za použití §§ 54 a 55 tr. zák. jest důležitým nikoliv dosažitelnost nejvyšší meze trestní sazby, nýbrž to, zda při sčítání všech trestů, k nimž jest podle § 265 tr. ř. přihlížeti, byl trest vyměřen pod dolní hranicí sazby.
Skutečnost, že pozdější rozsudek neobsahuje odsuzující výrok jen pro trestné činy, spadající dobou spáchání vesměs před rozsudek dřívější, nýbrž i pro trestné činy po onom rozsudku, vylučuje pouhé sčítání oněch trestů a jest pro otázku přípustnosti odvolání posuzovati druhý trest samostatně.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1930, Zm I 73/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 12. prosince 1928, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 d) tr. zák., zločinem krádeže podle §§ 171, 173 tr. zák. a zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák. a odsouzen podle § 178 tr. zák. s použitím §§ 54, 55 tr. zák. se zřetelem na § 34 tr. zák. a § 265 tr. ř. k trestu dalšího těžkého žaláře v trvání 2 měsíců, 2 posty měsíčně zostřeného a doplněného, vyhověl
však odvolání státního zastupitelství z výše trestu a změnil výrok soudu první stolice o trestu v ten smysl, že zvýšil doplňovací trest těžkého žaláře na dobu 4 (čtyř) měsíců, zostřeného a doplněného 2 posty měsíčně, mimo jiné z těchto
důvodů:
Pokud se týče odvolání státního zastupitelství z výše trestu, bylo především zkoumati, zda jest odvolání ve smyslu § 283 tr. ř. přípustné, čili nic. Nelže souhlasiti s názorem státního zastupitelství, že okolnost, že nalézací soud vyměřil trest se zřetelem k § 265 tr. ř., nebránila podati odvoláni na újmu obžalovaného, pokud použito bylo nalézacím soudem při trestní sazbě § 178 tr. zák. mimořádného zmírnění a záměny trestu podle §§ 54 a 55 tr. zák. a nebylo ještě dosaženo součtem obou trestů nejvyšší zákonné sazby. Jak již opětovně bylo zrušovacím soudem vysloveno (srov. rozh. sb. n. s. čís. 1051)a 3164, jest při výměře trestu podle § 265 tr. ř. považovati veškeré tresty uložené v úvahu přicházejícími rozsudky za jednotný celek, ovšem jen potud, pokud pozdějším rozsudkem bylo vysloveno odsouzení pro skutky spadající vesměs v dobu předcházející dřívějšímu rozsudku. Takové sčítání nevylučuje ani skutečnost vyskytnuvší se v souzeném případě, že dřívější odsouzení pro souběžné trestné činy bylo vysloveno soudem vojenským. Pro otázku přípustnosti odvolání při použití §§ 54 a 55 tr. zák. jest tudíž důležitým nikoliv dosažitelnost nejvyšší meze trestní sazby, nýbrž to, zda při sčítání všech trestů, k nimž jest podle § 265 tr. ř. přihlížeti, byl trest vyměřen pod dolní hranici sazby. Při celkové výměře trestu těžkého žaláře 12 měsíců bylo by tedy odvolání v souzeném případě nepřípustným podle § 283 tr. ř. vzhledem k trestní výměře podle § 178 tr. zák., kdyby tu nešlo o skutečnost shora již řečenou, že totiž pozdější rozsudek neobsahuje odsuzující výrok jen pro trestné činy, spadající dobou spáchání vesměs před rozsudek dřívější, nýbrž i pro trestné skutky po onom rozsudku. Rozsudek divisního soudu v Praze, k němuž bylo podle § 265 tr. ř. přihlíženo, nabyl právní moci dne 17. listopadu 1924, napadený rozsudek pak odsuzuje obžalovaného i za zločin podvodu na Tomáši M-i, Františku Ko-vi a Františku B-ovi, spáchaný podle spisů dne 25. a 23. listopadu 1924, jakož i za zločin krádeže spáchaný dne 19. prosince 1924 na Marii J-ové. Skutečnost ta vylučuje pouhé sčítání obou oněch trestů a jest pro otázku přípustnosti odvolání posuzovati druhý trest samostatně (srov. rozh. sb. n. s. čís. 3164/28), a ježto trest byl mimořádně zmírněn a přeměněn, jest odvolání podle § 283 tr. ř. přípustným. Tu pak nelze uznati, že u obžalovaného byl podklad pro použití mimořádných předpisů §§ 54 a 55 tr. zák. Při závažných okolnostech přitěžujících, při pokračování ve zločinech trvajícím po řadu let a při souběhu tří zločinů jeho zachovalost, doznání a tíseň rozsudkem přiznané nemají toho dosahu, by bylo lze je považovati za okolnosti významem svým převážné, najmě ano se nejedná o doznání kajícné a obžalovaný svými skutky, z nichž některé jeví značnou promyšlenost a delší přípravu, způsobil i značnější a citelnější škodu. Obžalovaný, který podle svého udání jest svobodný, podle rozsudku rozvedený, sám prohlásil, že nemá povinnost starati se o někoho; rozsudkem přiznaná mu povinnost starati se o manželku nemá ve spisech opory. Bylo proto po vyloučení mimořádných předpisů §§ 54 a 55 tr. zák. vyměřiti trest v mezích zákonné sazby.

Citace:

č. 3731. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 21-22.