Čís. 3779.

»Udání u vrchnosti« po rozumu § 209 tr. zák. je tu nejen, tvrdil-li kdo vrchnosti skutečnosti, činící určitou osobu podezřelou z určitého zločinu, o němž vrchnost dosud neměla vědomosti, nýbrž i, zesílil-li kdo za pátrání vrchností pro určitý zločin již zahájeného předpoklad vrchnosti, že tento zločin byl určitou osobou spáchán, vlastními údaji, zejména údaji o vlastních postřezích ke skutku se vztahujících.
Podezřelý (obviněný) nemusí sice při svém odpovídání se před vrchností udati pravdu, která by ho zatěžovala, avšak toto dobrodiní neopravňuje ho k tomu, by tvrdil před vrchností beztrestně (§ 209 tr. zák.) skutečnosti, o nichž ví, že se nezakládají na pravdě, a jež činí jinou osobu podezřelou ze zločinu, který nespáchala.
Trestní zákon rozlišuje v § 209 přesně mezi »udáním u vrchnosti« a »obviněním«; jen toto (nikoliv i ono) vyžaduje průkaz způsobilosti, by jím mohla býti vrchnosti dána příčina k vyšetřování neb alespoň k pátrání proti obviněnému.
Po stránce subjektivní vyhledává se ke skutkové podstatě zločinu. utrhání na cti podle § 209 tr. zák. udáním u vrchnosti pro vymyšlený zločin jen vědomí pachatele, že jeho udání u vrchnosti odporuje pravdě; nevyžaduje se úmysl přivoditi zatčení udaného a zavedení vyšetřování proti němu.
(Rozh. ze dne 14. února 1930, Zm I 874/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 9. listopadu 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák. a zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Rozsudek uvádí ve výroku, že se obžalovaný dopustil zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák. tím, »že dne 2. října 1928 v M. a dne 3. října 1928 ve Š. svého bratra Josefa F-a udal pro vymyšlený zločin zpronevěry u vrchnosti a takovým způsobem ho obvinil, že obvinění dalo podnět k vyšetřování proti Josefu F-ovi«, nezmiňuje se tam tedy o tom, u které vrchnosti obžalovaný svého bratra Josefa F-a, pro onen zločin udal a před kým ho z téhož zločinu obvinil. Z rozhodovacích důvodů vychází však na jevo, že rozsudek shledává zločin utrhání na cti spáchaný dne 2. října 1928 jen v údajích obžalovaného pátrajícím četnickým orgánům Š-ské četnické stanice, a zločin utrhání na cti spáchaný dne 3. října 1928 jen v údajích, jež obžalovaný učinil tohoto dne při výslechu jako obviněný u okresního soudu ve Š. Zmateční stížnost namítá po stránce věcné především, že rozsudkem zjištěné údaje, jež obžalovaný učinil dne 2. října 1928 před četnictvem a dne 3. října 1928 před okresním soudem ve Š., neopodstatňují právní závěr rozsudku, že obžalovaný udal Josefa F-a u těchto vrchností ze zločinu zpronevěry. »Udání u vrchnosti« po rozumu § 209 tr. zák. je tu nejen, tvrdil-li kdo vrchnosti skutečnosti, jež činí určitou osobu podezřelou z určitého zločinu, o němž vrchnost dosud neměla vědomosti, nýbrž i, zesílil-li kdo za pátrání vrchností pro určitý zločin již zahájeného předpoklad vrchnosti, že tento zločin byl určitou osobou spáchán, vlastními údaji, zejména údaji o vlastních postřezích ke skutku se vztahujících. Posuzují-li se údaje, jež obžalovaný učinil podle skutkových zjištění rozsudkových nejprve četnictvu a pak okresnímu soudu ve Š., s těchto právních hledisek, jest souhlasiti s právním názorem rozsudku, že obžalovaný udal v těchto případech Josefa F-a u vrchnosti ze zločinu zpronevěry. Namítá-li dále stížnost po stránce věcné, že obžalovaný nejednal ve zlém úmyslu, jehož je třeba ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák., stačí k tomu poznamenati, že se po stránce subjektivní vyhledává ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák., jenž byl spáchán tím, že někdo udal jiného u vrchnosti z vymyšleného zločinu, jen vědomí pachatele, že jeho udání u vrchnosti odporuje pravdě, a že rozsudek toto vědomí obžalovaného v rozhodovacích důvodech náležitě zjišťuje, ježto tam uvádí, »že obžalovaný udal proti lepšímu přesvědčení a u vědomí dosahu svého obvinění svého bratra Josefa nejen u četnictva, nýbrž i před soudem, tedy u vrchností, vědomě z vymyšleného zločinu zpronevěry«, a tento výrok též odůvodňuje.
Chce-li dále stížnost vývody týkajícími se příčiny zatčení Josefa F-a a zavedení vyšetřování proti němu vyjádřiti, že obžalovaný neměl úmyslu tyto následky přivodili, jest jí připomenouti, že se tento úmysl ke skutkové podstatě zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák. nevyžaduje. Další ve stížnosti zdůrazňovaná skutečnost, že údaje obžalovaného u řečených vrchností byly zodpovídáním se obžalovaného, nemůže nic změnili na tom, že obžalovaný udal podle skutkových zjištěni rozsudkových Josefa F-a u vrchností z vymyšleného zločinu zpronevěry podle § 183 tr. zák. Podezřelý (obviněný) nemusí sice při svém zodpovídání se před vrchností udati pravdu, která by ho zatěžovala, avšak toto dobrodiní neopravňuje ho k tomu, by tvrdil před vrchností beztrestně skutečnosti, o nichž ví, že se nezakládají na pravdě, a jež činí jinou osobu podezřelou ze zločinu, který nespáchala. Pokud jde o námitku, že obžalovaný neobvinil svými údaji bratra Josefa F-a z vymyšleného zločinu zpronevěry takovým způsobem, že obvinění to mohlo dáti vrchnosti podnět k vyšetřování neb alespoň k pátrání proti obviněnému, jest uvésti toto: Trestní zákon rozlišuje v § 209 zcela přesně mezi »udáním u vrchnosti« a »obviněním«. Jen pokud jde o »obvinění«, vyžaduje se podle výslovného ustanovení zákona průkaz jeho způsobilosti, by jím mohla býti vrchnosti dána příčina k vyšetřování neb alespoň k pátrání proti obviněnému; při »udání u vrchnosti« se toho nevyžaduje již vzhledem k předpisům § 84, § 87 tr. ř., z nichž vyplývá, že nebezpečí onoho vyšetřování nebo pátrání je s každým udáním u vrchnosti spojeno již podle zákona. V souzeném případě šlo podle toho, co bylo uvedeno, o první případ zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák., t. j. o zločin utrhání na cti spáchaný »udáním u vrchnosti«. Vyslovuje-li rozsudek ve výroku a v rozhodovacích -důvodech, že obžalovaný udal Josefa F-a u vrchnosti a že ho zároveň takovým způsobem obvinil, že obvinění dalo vrchnosti podnět k vyšetřování proti Josefu F-ovi, nechce tím vyjádřiti, že se obžalovaný dopustil utrhání na cti v obou případech nejen »udáním u vrchnosti«, nýbrž i »obviněním«, nýbrž chce tím zřejmě jen zdůrazniti, že »udání u vrchnosti« vedlo v souzeném případě k zavedení vrchnostenského vyšetřování proti Josefu F-ovi. Tato rozsudkem zdůrazňovaná skutečnost je však s hlediska skutkové podstaty zločinu utrhání na cti podle § 209 tr. zák. nerozhodná.

Citace:

Čís. 3778. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 114-116.