Čís. 3792.

Přečin zásahu do původského práva podle §§ 44, 45, 46 (1) čís. 3 zákona ze dne 24. listopadu 1926, čís. 218 sb. z. a n.
Podmínkou ochrany zákona není sice, by šlo o dílo literárně cenné a významné (§ 4), může se však ochrany zákona dostati jen dílu (literárnímu), tudíž výtvoru z určitého oboru (krásné literatury).
Zákon, odpíraje v § 6 (2) tiskopisům určeným potřebám společenského života ochranu, praví tím zároveň, že duševní činnost vyvinutou jen za účelem a v mezích věcného, obchodnického informování obecenstva o provozovaných kusech neuznává za duševní činnost, jejíž plody by o sobě postupovaly do vyšší skupiny děl literárních.
Divadelní návěští nepožívají ochrany zákona a nespadají ani pod výjimku poslední věty § 6 (2), nejsou-li výtahem z textu díla.
Výtahu z textu díla odpovídá jen stručnější zpracování původního díla v ten způsob, že byl obsah zkrácen omezením se na základní jeho složky a vyloučenín složek méně podstatných.
Kdy jde o pouhé divadelní návěští a kdy o výtah z textu literárního díla (operety).
(Rozh. ze dne 28. února 1930, Zm I 547/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 22. května 1929, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěni z obžaloby pro přečin zásahu do původcovského práva podle §§ 44, 45, 46 (1) čís. 3 zákona ze dne 24. listopadu 1926, čís. 218 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, provádějíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., vytýká nalézacímu soudu, že jednak přehlédl doslov k odstavci (2) § 6 zákona o právu původském, jednak nesprávně posoudil i povahu díla, jehož neoprávněné rozmnožení a rozšiřování se klade obžalovaným za vinu. Zmateční stížnost nepopírá oprávněnost předpokladu napadeného rozsudku, že práce Karla H-a je v podstatě divadelním návěštím a že taková návěští nepožívají zásadně jakožto tiskopisy, určené jen potřebám společenského života, ochrany zákona o právu původském (§ 6 odst. (2). Zmateční stížnost se však domáhá toho, by práci Karla H-a bylo přiznáno, že spadá v obor výjimek, vyňatých z řečené zásady výhradou poslední věty oné stati zákona. Nalézací soud obíral se touto otázkou ne sice výslovně, ale přece věcně v ten způsob, že zkoumal, zda práce Karla H-a není alespoň výtahem z díla, nebo jeho obsahem, zřejmě pídě se tak v ní po sledech živlu literárního. Neshledal jich a zmateční stížnost marně se pokouší přivésti soud zrušovací k jinému názoru. Přisvědčiti jí lze jen v tom, že není podmínkou ochrany zákona o právu původském, by šlo o dílo literárně cenné a významné. To výslovně praví sám zákon v 1. odstavci § 4, Vždy se však může ochrany zákona dostati jen dílu (v souzeném případě literárnímu), tudíž výtvoru z oboru (tu) krásné literatury. To pro obor výhrady z pravidla odstavce (2) § 6 zákona o právu původském je znovu a zvláště zdůrazněno poukazem na obsah nebo na ráz, propůjčující tiskopisu povahu díla literárního neb uměleckého. Zmateční stížnost, dovozujíc, že známkou díla literárního je určitá duševní činnost původcova, vybočující z mezí obvyklého denního života, shledává projev tvůrčí činnosti Karla H-a v tom, že vytvořil zcela stručný výtah z textu operety, že upravil výstižným a přiléhavým způsobem názvy jednotlivých obrazů, že vyznačil stručně obsah textu za účelem přehledné informace návštěvníků a připojil ke každému názvu jednotlivých obrazů seznam herců v nich vystupujících. Že H-ova práce nemůže býti nazvána výtahem z textu operety, dovodil již nalézací soud. Výtahu odpovídalo by jen stručnější zpracování původního díla v ten způsob, že by byl obsah zkrácen omezením se na základní jeho složky a vyloučením složek méně podstatných; H-ova práce však ani u výtahu nepodává text ba ani děj operety, není tedy vůbec výtahem. Jakožto výtah z díla literárního (zda dovolený či nedovolený, nepřichází v poměru k obžalovaným v úvahu, pročež jsou dotyčné vývody odvodu obžalovaných bezpředmětné) nemůže se tudíž H-ova práce dovolávati ochrany zákona. Totéž platí, pokud stížnost tvrdí, že H-ovou prací byl návštěvník stručně informován o obsahu textu. Ani z jednotlivých názvů (nadpisů) pěti obrazů, ani z jejich sledu a dějiště, ani se zřením na osoby v tom kterém obrazu vystupující, nelze tomu, kdo text neb alespoň obsah operety odjinud nezná, si představiti, zkonstruovati neb domysliti děj jednotlivých obrazů; lze říci jen, že nadpisy obrazů poutají pozornost divákovu, jeho náladu pro nastávající obraz připravují, jeho zvědavost napínají. Pokud by tedy vůbec bylo lze uznati, že z několika těch titulních názvů a označení dějišť se dostává čtenáři (návštěvníku divadla) hrubé představy o ději operety, nevybočuje tím H-ova práce právě tak jako uvedením jednajících osob z čiře informačního rázu, jenž je účelem divadelního návěští a jeho podstatě vlastní. I po pojetí názvů obrazů v tiskopis zůstává H-ova práce pouhým divadelním návěštím a nedostihuje úrovně díla literárního neb uměleckého; nemůže si proto činiti nárok na ochranu autorskou. Zbývá úprava jednotlivých názvů. Ani tu nelze shledati, že se v oněch názvech projevovala osobitá myšlenka nebo že názvy znamenaly osobitou formu myšlenkového projevu. Nesmíť býti přehlédnuto, že určitou míru duševní činnosti vyžaduje sestavení každého divadelního návěští. Zákon, odpíraje tiskopisům určeným potřebám společenského života ochranu, praví tím zároveň, že duševní činnost vyvinutou jen za účelem a v mezích věcného, obchodnického informování obecenstva o provozovaných kusech (tak německý říšský soud v rozhodnutí uvedených na str. 18 u Marwitze-Möhringa Das Urheberrecht) neuznává za duševní činnost, jejíž plody by o sobě postupovaly do vyšší skupiny děl literárních. Opatření pěti dějství názvy, jak již řečeno, neprojevuje ani obsahem ani formou povahu takových děl. Záležíť obsah i forma názvů v pouhých nadpisech naznačujících zřejmě námět (sujet) dotyčného dějství, jímž tedy jest i název dějství předem v podstátě dán, aniž lze při jeho volbě důvodně mluviti o vyvinutí osobité tvůrčí duševní činnosti. Podle toho nepochybil nalézací soud, zařadiv práci H-ovu mezi díla zákonem původským nechráněná. Důsledně pak nelze shledati ani po stránce objektivní trestný zásah do autorských práv soukromého obžalobce v tom, že obžalovaní divadelní návěští přetiskli a rozšiřovali.

Citace:

č. 3792. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 139-141.