Čís. 3839.

Byl-li trest uložený podmínečně rozhodnutím presidenta republiky z 19. října 1928 prominut s účinkem § 1 zák. o podmíněném odsouzení tak, že se dnem 28. října 1928 považovala zkušební lhůta za uplynulou, pokládá se podle § 1 zák. o podmíněném odsouzeníza to, že odsouzený nebyl odsouzen, jen, osvědčil-li se skutečně v oné lhůtě; došlo-li do roka po době zkušebné proti němu k trestnímu řízení pro čin spáchaný v době zkušebné, které skončilo odsuzujícím rozsudkem, jest naříditi dodatečně výkon onoho odloženého trestu podle § 18 odst. (2) zák. o pod. ods.; vylučuje proto ono odsouzení (pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné) přes usnesení o amnestii podmíněný odklad trestu nově uloženého.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1930, Zm I 647/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §§ 197, 200, 201 c) tr. zák. a přestupkem podle § 36 zbrojního patentu, mimo jiné z těchto
důvodů:
Z výtek, že měl soud při výměře trestu přiznati zachovalost jako polehčující okolnost a při rozhodování o přípustnosti podmíněného odsouzení přihlížeti k tomu, že trest tříměsíčního těžkého žaláře, uložený obžalovanému podmínečně rozsudkem z 21. června 1928, byl podle rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 amnestován, spadá tato námitka pod důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř., není však oprávněna. Obžalovaný byl odsouzen oním rozsudkem podmínečně na tři roky k trestu tříměsíčního těžkého žaláře. Použitím amnestie z 19. října 1928 byl mu podle pravoplatného usnesení z 8. listopadu 1928 tento trest prominut; to však podle posledního odstavce a podle čl. 3 odst. (2) onoho rozhodnutí mělo k 28. říjnu 1928 jen účinek podle § 1 zákona o podmíněném odsouzení, že se totiž považovala dnem 28. října 1928 za uplynulou zkušební lhůta; jen tehdy, osvědčil-li se v ní odsouzený skutečně, pokládá se podle § 1 uv. zákona za to, že nebyl odsouzen. Poněvadž v době usnesení z 8. listopadu 1928 nebylo proti obžalovanému zahájeno trestní řízení pro trestný čin, který je předmětem nového odsouzení, ač jej spáchal podle zjištění rozsudku již dne 5. října 1928, tedy v době zkušebné, nebylo tehdy překážky, by amnestie presidenta republiky podle rozhodnutí z 19. října 1928 nebylo na obžalovaného použito, ovšem jen s účinkem právě vytčeným. Jakmile však dne 5. dubna 1929, tedy do roka po době zkušebně, končící dnem 28. října 1928, došlo proti stěžovateli k trestnímu řízení pro zločin podvodu, spáchaný v době zkušebné dne 5. října 1928, které se končí nyní rozsudkem odsuzujícím pro tento zločin, musí býti podle § 18 odst. (2) zákona o podm. ods. nařízen dodatečně výkon odloženého trestu tříměsíčního těžkého žaláře z rozsudku z 21. června 1928. Pouhé zkrácení zkušební lhůty rozhodnutím presidenta republiky z 19. října 1928 neprojevilo proto účinek podle odstavce (2) § 1 zákona o podmíněném odsouzení, že se pokládá za to, že viník nebyl odsouzen, když nesplnil dalším podmínky tohoto ustanovení, že se v době zkušební osvědčil. Jeho dřívější odsouzení pro zločin krádeže, s nímž byla spojena ztráta práva volebního a u něhož byla výslovně zjištěna i pohnutka nízká a nečestná, vylučuje přes usnesení o amnestii podmíněný odklad trestu nově uloženého, a nalézací soud správně z tohoto důvodu vyloučil odklad trestu. Důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. jest tedy uplatněn neprávem.

Citace:

č. 3839. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 239-241.