Čís. 111 dis.

Jde o porušení povinností povolání, nevyhověl-li kandidát advokacie vyzvání kárné rady advokátní komory, by vrátil oznámení, které mu bylo kárnou radou zasláno k vyjádření.
Odvolání vrchního prokurátora jest přípustné (§ 47 čís. 3 kár. stat.), domáhá-li se změny kárného nálezu jen v tom směru, že se obviněný dopustil kárného přečinu porušeni povinnosti povolání.
(Rozh. ze dne 27. května 1930, Ds II 3/30.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl po ústním neveřejném líčení odvolání vrchního prokurátora z nálezu kárné rady advokátní komory moravské ze dne 7. prosince 1929, jímž byl obviněný uznán vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu, a změnil napadený nález v ten smysl, že se obviněný jednáním v nálezu uvedeným dopustil kárného přečinu porušení povinností povolání.
Důvody:
Po stránce formální jest předeslati, že odvolání vrchního prokurátora jest podle § 47 čís. 3 kár. statutu přípustné, ano se domáhá změny kárného nálezu jen v ten smysl, že se obviněný dopustil svým jednáním kárného přečinu porušení povinností povolání. Ve věci jest odvolání oprávněno. Kárný nález klade obviněnému za vinu, že přes trojí výzvu kárné rady advokátní komory ze dne 8. dubna, 23. září a 21. října 1929, by vrátil oznámení Františky H-é, které mu bylo kárnou radou zasláno k vyjádření, oznámení nevrátil, ba ani se nevyjádřil, proč je nevrací. Kárná rada neshledala v tomto jednání obviněného kárný přečin porušení povinností povolání, jejž v něm spatřovalo usnesení odkazovací, nýbrž uznala ho vinným kárným přečinem zlehčení cti a vážnosti stavu, vycházejíc z názoru, že v souzeném případě nešlo o porušení zákonné povinnosti obviněného k jeho stavovskému úřadu. S tímto názorem nelze souhlasiti. Kárná rada advokátní komory jest podle § 33 adv. řádu a §§ 2, 3 kár .statutu stavovským úřadem advokátů a kandidátů advokacie. Zákon vyhradil advokátům právo autonomní správy všech jejich stavovských věcí, včetně kárné moci nad advokáty i kandidáty advokacie. Kárnou moc nad těmito osobami vykonává příslušná kárná rada a jest jí proto přiznati postavení a oprávnění nadřízeného úřadu proti nim. Jest tudíž advokát a kandidát advokacie povinen právě se zřetelem ke svému povolání uznávati autoritu a býti poslušen příkazů tohoto svého stavovského úřadu, jehož zdárná působnost by jinak ani nebyla možnou. Plnění této povinnosti lze podle advokátního řádu a kárného statutu vynutiti jen kárným řízením a nebyl proto obviněný této povinnosti zproštěn ani v době, kdy se proti němu vedlo kárné řízení (srovnej rozhodnutí čís. 29, 41 a 64 dis. sb. n. s.). Obviněný mohl sice odepříti zodpovídali se ve věci, nesměl však ponechati bez odpovědi opětované výzvy kárné rady, by jí vrátil oznámení, jež mu zaslala, neboť tímto chováním dal najevo, že nedbá příkazu a neuznává autoritu svého představeného úřadu stavovského. Jde tedy o porušení povinnosti povolání. Tuto podstatu chování obviněného vystihuje věcně správně i kárný nález, praví-li, že v něm spočívá zpurnost proti kárné radě a že bylo způsobilé stížiti činnost kárné rady.

Citace:

Čís. 111. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 713-714.