Čís. 3993.

Právní účinek podle § 1 odst. 2 zák. o podmíněném odsouzení nastává již osvědčením se odsouzeného, nikoliv teprve výrokem soudu o tom.
§ 2 odst. 1 zákona o podmíněném odsouzení má na mysli jen případy, v nichž trestný čin, pro nějž je vinník znova souzen, byl spáchán po vynesení předchozího rozsudku, nikoliv případy, v nichž byl trestný čin, tvořící podklad druhého rozsudku, spáchán již před vynesením předchozího rozsudku.
Výkon trestu lze z důvodu § 6 čís. 1 zák. o podmíněném odsouzení naříditi jen, objevila-li se překážka tam uvedená dříve, než nastal právní účinek podle § 1 odst. 2 zákona, nejpozději do konce zkušební doby. Ustanovení čtvrté věty § 6 čís. 4 zák. o podmíněném odsouzení má na mysli jen případy, v nichž byl prvním rozsudkem (všemi předchozími rozsudky) uložen trest jen podmíněně.
Pro případ, v němž byl trest předcházející trestu dodatečně přisouzenému uložen bezpodmínečně, není v zákoně o podmíněném odsouzení úpravy. Na výroku pravoplatného prvního rozsudku o odepření podmíněného odsouzení nelze v takovém případě vzhledem k pravomoci rozsudku dodatečně nic měniti. Pokud jde o pozdější rozsudek, jímž se přisuzuje odsouzenému dodatečně další trest, nezbývá v takovém případě soudu tento rozsudek vynášejícímu nic jiného, než uložiti trest rovněž bezpodmínečně.
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1930, Zm II 356/30).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Olomouci ze dne 2. prosince 1929, jímž byl nařízen výkon trestu obžalovanému právoplatným rozsudkem téhož soudu ze dne 1. února 1922 podmíněně uloženého, byl porušen zákon v ustanoveních §§ 2 a 6 čís. 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.; usnesení to se zrušuje a krajskému soudu v Olomouci se ukládá, by znovu rozhodl o tom, zda jest naříditi výkon onoho podmíněně uloženého trestu.
Důvody:
Rozsudkem krajského soudu v Olomouci ze dne 1. února 1922, Vr X 3635/20, byl obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 I c), 174 II a) a 179 tr. zák., spáchaným dne 7. srpna 1920, a odsouzen do těžkého žaláře ha 4 měsíce, zostřeného postem měsíčně, a to podmíněně se zkušební dobou 3 let. Podle výkazů, které nalézací soud měl tehdy po ruce, byl obžalovaný do té doby zachovalým. Proti tomuto v přítomnosti obžalovaného vynesenému rozsudku nebyl podán opravný prostředek; rozsudek nabyl moci práva po uplynutí třídenní lhůty, stanovené trestním řádem pro ohlášení opravných prostředků proti rozsudku. Zkušební doba rozsudkem stanovená končila se tedy dnem 4. února 1925. Za šetření o tom, jak se odsouzený choval v době zkušební — toto šetření zahájil krajský soud podle spisů teprve dne 27. června 1929 —, vyšlo najevo, že obžalovaný byl před vynesením onoho rozsudku právoplatným rozsudkem krajského soudu v Olomouci ze dne 21. března 1921, Vr X 4019/20, odsouzen pro zločin podvodu podle §§ 197, 200, 203 tr. zák., spáchaný v říjnu 1920, do těžkého žaláře na 4 měsíce, zostřeného tvrdým ložem měsíčně, a ke ztrátě práva volebního, a že bylo tímto rozsudkem zároveň vysloveno, že se návrh na podmíněný odklad trestu zamítá a trest se prohlašuje za odpykaný vazbou zajišťovací a vyšetřovací. Na to nařídil krajský soud v Olomouci usnesením při veřejném sedění dne 2. prosince 1929 (č. j. Vr X 3635/20) »podle § 6 čís. 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.« výkon trestu obžalovanému oním rozsudkem téhož soudu ze dne 1. února 1922, Vr X 3635/20, podmíněně uloženého. V důvodech tohoto usnesení, jež nabylo ihned moci práva, jest uvedeno, že trest obžalovanému tímto rozsudkem uložený je vlastně trestem dodatkovým, ano mělo býti při vyměření tohoto trestu použito § 265 tr. ř., že oba tresty jsou podle toho ve skutečnosti trestem jednotným a že, uznal-li prvý právoplatný rozsudek výkon trestu jím uloženého za nutný, měl býti i dodatkový trest uložen bezpodmínečně, že, nestalo-li se tak, zavinil to obžalovaný tím, že neoznámil soudu svůj první trest, nýbrž vydával se za zachovalého, tak že nalézací soud neměl možnosti, by posoudil čin obžalovaného podle jeho pravé podstaty, a posléze — a tu má citované usnesení, jak na to poukazuje citace § 6 čís. 1 zákona o podmíněném odsouzení, patrně na mysli ustanovení § 2 odst. 1 téhož zákona že se odsouzený již po druhé provinil hrubým deliktem majetkovým.
Ustanovení čtvrté věty § 6 (odst. 2 čís. 4) zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n., má, jakž plyne ze slov této věty »má-li býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený«, na mysli jen případy, v nichž byl prvním rozsudkem (po případě všemi předchozími rozsudky) uložen trest jen podmíněně (rozh. čís. 3154 sb. n .s.). Pro případ, v němž byl, jako v souzeném případě, trest předcházející trestu dodatečně přisouzenému uložen bezpodmínečně, není v zákoně o podmíněném odsouzení úpravy. Na výroku právoplatného prvního rozsudku o odepření podmíněného odsouzení nelze podle toho v takovém případě vzhledem k pravomoci rozsudku dodatečně nic měniti. Pokud však jde o pozdější rozsudek, jímž se přisuzuje odsouzenému dodatečně další trest, nezbývá v takovém případě soudu tento rozsudek vynášejícímu nic jiného, než uložiti trest rovněž bezpodmínečně; neboť dřívější trest, a trest za předpokladů § 265 tr. ř. k němu dodatečně přisouzený, jest pokládati za jednotný trest, takže oba tresty musejí sdíleti týž osud i co do podmíněnosti nebo nepodmíněnosti odsouzení. Tak dalece jest přisvědčiti názoru usnesení krajského soudu v Olomouci, že podmíněný odklad výkonu trestu dodatečně přisouzeného neměl býti svého času povolen. Dodatečné nařízení výkonu trestu rozsudkem krajského soudu v Olomouci že dne 1. února 1922, Vr X 3635/20, obžalovanému podmíněně uloženého je však přes to právně pochybeným. Jakmile se tento rozsudek stal právoplatným, nesměl již býti z důvodu předcházejícího odsouzení nařízen výkon podmíněně uloženého trestu. Citované usnesení dovolává se neprávem ustanovení § 6 čís. 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Toto ustanovení předpokládá, že se dodatečně objevilo, že odklad neměl býti podle § 2 (téhož zákona) povolen. Tento § zákona o podmíněném odsouzení praví však v odstavci (1), že podmíněné odsouzení je vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro trestný čin rázu tam naznačeného, a ustanovuje v odstavci 2., že obmezení v odstavci 1. uvedené neplatí, uplynula-li určitá doba do dne, kdy vinník spáchal nový trestný čin. Z toho je zřejmo, že § 2, odst. 1 zák. o podmíněném odsouzení má na mysli jen případy, v nichž byl trestný čin, pro nějž je vinník znova souzen, spáchán po vynesení předchozího rozsudku, nikoliv tedy případy, v nichž, jako v souzeném případě, byl trestný čin, tvořící podklad druhého rozsudku, spáchán již před vynesením předchozího rozsudku (rozh. č. 3154 sb. n. s.). Nižádným způsobem však nesměl býti z důvodu § 6 čís. 1 zák. o podmíněném odsouzení nařízen výkon shora uvedeného podmíněně uloženého trestu po uplynutí zkušební doby, v níž se odsouzený osvědčil. Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyslovil již opětně právní názor, že výkon trestu lze z důvodu § 6 čís. 1 zák. o podmíněném odsouzení naříditi jen, objevila-li se překážka tam uvedená dříve, než nastal právní účinek podle § 1, odst. 2 téhož zákona, tedy nejpozději do konce zkušební doby, protože právní účinek podle § 1, odst. 2 zák. o podmíněném odsouzení nastává již osvědčením se odsouzeného, nikoli teprve výrokem soudu o tom (rozh. č. 2679, 2874, 3297 sb. n. s.). Pokud jde o bližší odůvodnění tohoto právního názoru, stačí poukázati k důvodům rozhodnutí č. 2679 sb. n. s. Že snad odsouzený, zamlčev dřívější trest, přiznání podmíněného odsouzení »zavinil« — šlo by nanejvýš o »spoluzavinění«, lze-li tu vůbec mluviti o »zavinění« (nalézací soud neměl se dne 1. února 1922 spokojiti s výkazy z roku 1920) —, nemůže na věci nic měniti, ano platné právo nezná žádné sankce na takové nesprávné (třebas i vědomě nesprávné) údaje obžalovaného. Z toho, co uvedeno, vysvítá, že shora citovaným usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §§ 2 a 6 čís. 1 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Bylo proto zmateční stížnosti podle § 292 tr. ř. vyhověti a uznati, jak se stalo. Ve věci samé nelze ihned rozhodnouti, protože krajský soud nařídil výkon podmíněně uloženého trestu v podstatě jen z důvodu § 6 čís. 1 zák. o podmíněném odsouzení a nezabýval se otázkou, zda není snad výkon trestu naříditi z jiného důvodu.

Citace:

Čís. 3993. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 566-569.