Čís. 3940.

Zrušovací soud přezkoumává rozsudek, jenž zjišťuje a posuzuje děj daný v obžalobu. Ta i ona činnost odnáší se k činu, jak se stal svého času. Pro otázku viny nelze přihlížeti k událostem napotomním.
Zanedbal-li redaktor povinnou péči a nezabránil otištění článků, zakládajících skutkovou podstatu zločinu (§ 15 čís. 3 zák. na ochr. rep.) v časopise komunistické oposice, jest s hlediska skutkové podstaty přečinu podle čl. III. čís. 5 zák. čís. 142/1862 (§ 42 zák. čís. 50/23) po případě nerozhodno, že původci článku byli ve svém nitru cizí tendencím, které v článku shledal nalézací soud.
Nelze tu přihlížeti k tomu, že obsahem projevu byl hlásán program politické strany, po případě ani k pozdějšímu odklonu komunistické oposice od leninské linie (orthodoxie); rozhoduje jen doslov článku a smysl, který se z něho podává v jeho logickém a gramatickém výkladu.
(Rozh. ze dne 15. září 1930, Zm II 175/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 1. února 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné péče podle čl. III čís. 5 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. v doslovu § 42 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného uplatňuje proti rozsudku zmatky podle čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř. S hlediska zmatku podle čís. 5 § 281 tr. ř. vytýká rozsudku neúplnost, an prý přehlédl, že z jiných míst resoluce a řeči Dr. E-a vysvítá, že se smysl resoluce a řeči nepohyboval ve směru vyvolávání nepřátelského smýšlení ke statkům chráněným v § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, nýbrž, že naopak znamenal odklon od zásad a metod hlásaných leninskou moskevskou linií a návrat na půdu zákona. Při zrušovacím roku dostalo se tomuto stanovisku zmateční stížnosti ještě bližšího provedení, při němž bylo připuštěno, že v resoluci i v řeči Dr. E-a jsou ještě jakési zbytky ideologie orthodoxního komunismu, ale že tam zbyly jednak ve zmatku a kvasu přirozeném při hnutí teprve se rodícím, jednak z důvodů taktických, jak bylo nezbytno, mělo-li býti působeno k tomu, by byli komunističtí straníci odvedeni od svého dosavadního smýšlení a další výchovou, návodem k vlastnímu uvažování, přivedeni k tomu, by, dbajíce skutečných poměrů domácích, přijali právní základnu danou ústavou a na ní se domáhali žádoucích oprav. Se zvláštním důrazem pak bylo při zrušovacím roku poukazováno k tomu, jakým směrem se bral od doby resoluce a valného shromáždění K. S. Č. (oposice) ze dnů 23. a 24. června 1928 vývoj této politické strany, by tak bylo dovoděno, že tento vývoj ukazuje docela opačný směr, než sledování cílů pravověrné strany komunistické, že znamená naopak rozchod, najmě s jejím požadavkem obecné bolševisace, a že tedy je mylné vkládati do projevů, jimiž tato secesse, skončivší splynutím se stranou sociálně-demokratickou, byla inaugurována, smysl a tendenci nesoucí se za ideály a metodami leninskými. Zrušovací soud nemohl uznati zmateční stížnost za odůvodněnou. Musí především poukázati k tomu, že předpisy trestního řádu dovolují při uplatňování formálních důvodů zmatečnosti přihlížeti jen k tomu, co bylo uvedeno ve lhůtě pro provedení zmatečních důvodů, jež musí býti označeny a dolíčeny přesně a určitě. Již s tohoto hlediska nezbývá než upozorniti zmateční stížnost, že poukazy jejího písemného provedení na smysl a tendenci přehlédnutých prý nalézacím soudem míst v resoluci a v řeči Dr. E-a postrádají v prvém odstavci při své všeobecnosti určitosti, která se vyžaduje k náležitému provádění vytýkané neúplnosti, a že, pokud se v odstavci druhém uvádějí konkrétně tři místa, stačí srovnati s nimi rozsudek, by bylo zjevno, že výtka postrádá oprávněnosti. Rozsudek nepřehlédl, že řečené články obsahují i odstavce a výroky, jež nejen neznamenají skutkovou podstatu trestných činů proti zákonu na ochranu republiky, nýbrž i připouštějí výklad ve smyslu, který jim dával obhájce při zrušovacím roku. Nelze tedy rozsudku vytýkati, že nedbal vnitřní souvislosti závadného obsahu článků s obsahem ostatním. Jestliže přes to nalézací soud neshledal, že smysl a cíl závadných míst, jakož i jejich způsobilost účinkovati na čtenáře ve směru předpokládaném v § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, jak je zjistil nalézací soud podle doslovu závadných míst, byly popřeny smyslem a tendencí ostatního doslovu článků, nelze zmateční stížnost ušetřiti výtky, že jen není spokojena s výkladem, jehož se článkům v rozsudku dostalo.
Připomenuto budiž ještě toto: Soud zrušovací přezkoumává rozsudek, jenž zjišťuje a posuzuje děj daný v obžalobu. Ta i ona činnost odnáší se k činu, jak se stal svého času. Pro otázku viny nelze přihlížeti k událostem pozdějším. Činem dávaným obžalovanému S-ovi za vinu jest, že zanedbal povinnou redaktorskou péči a nezabránil otištění článků, jež podle obžaloby zakládají v některých místech skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. I tu je zkoumati, zda objektivně obsah článku spadá pod tuto nebo jinou stať trestního zákona. To znamená, že nemůže vůbec přicházeti v úvahu, co bylo uplatňováno na dolíčenou, že původci článků byli ve svém nitru cizí tendencím, které v článcích shledal nalézací soud. Jen doslov článku a smysl, jenž z něho vyplývá v jeho logickém a gramatickém výkladu, může tu rozhodovati. Může býti tragickou vinou stěžovatelovou, že jest obsahem článku, jehož vyjití nezabránil proti své povinnosti, páchán trestný čin, který by podle svého smýšlení spáchati nechtěl, byly-li ve článku hlásány tendence, jichž se pro svou osobu již odřekl. Ale jeho a jeho straníků subjektivní poměr k takovým tendencím, ať je jakýkoliv, nemůže dojíti zřetele, dokonce dodatečného, pro posuzování otázky, co bylo objektivně ve článku řečeno, jak tomu musil prostý čtenář (nota bene komunistického smýšlení) rozuměti a jak to naň mohlo působiti. Tu pak nemůže býti pochybno a nebylo ani popíráno, že přes obhájcem obžalovaného tvrzený odklon jeho frakce od leninské orthodoxie zbyly ve článcích jistá residua komunistické ideologie bolševického zbarvení; důvody nebo příčiny toho, třebaže přesvědčivě a věrojatně při roku vyložené, jsou na venek bez významu. Zmateční stížnosti se nepodařilo prokázati, že ostatní obsah článků zřetelně pro čtenáře zbavuje místa závadnými shledaná smyslu, významu a působivosti, které jim přikládá nalézací soud, a že tedy jeho zjištění těchto složek skutkové podstaty je vadné. Neboť, daly-li by se některé odstavce a výroky článků vykládati ve směru duševní přípravy čtenářů pro změnu taktiky směrem ke skutečnosti a k daným politickým poměrům (jak se tu budiž se zmateční stížností stručně vyjádřeno k povaze dotyčných míst článků), jsou místa závadnými shledaná příliš jednoznačná, než by bylo lze důvodně tvrditi, že by byl měl nalézací soud více, než se stalo, přihlédnouti k místům prv zmíněným a že by byl z nich mohl dospěti k jinému zjištění o smyslu míst pozastavených a o jejich způsobilosti účinkovati na mysl čtenáře.
Nelze-li uznati zmateční stížnost za odůvodněnou co do zmatku podle čís. 5 § 281 tr. ř., je tím dána již odpověď i na zmateční stížnost s hlediska čís. 9 písm. a) téhóž §, jež vychází z jiného předpokladu o způsobilosti pozastavených míst účinkovati na vnitřní poměr čtenářů ke statkům chráněným § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky, než rozsudek, a budiž k jejím vývodům podotčeno jen tolik: Pokud zmateční stížnost uplatňuje názor, že jest zjistiti, zda je projev přesvědčení o nutnosti revoluce způsobilý vyvolati duševní stav, náchylný k poškození práních statků, chráněných zákonem na ochranu republiky, při čemž zvlášť zdůrazňuje, že již samo komunistické hnutí je hnutím legálním a že komunistická oposice vznikla ze snahy o změnu taktiky tohoto legálního hnutí, nelze této námitce zmateční stížnosti přiznati oprávnění. Nalézací soud zaujal správné hledisko, jež dochází výrazu i v rozsudkových důvodech. Že v souzeném případě nejde o politický postup »Komunistické strany v Československu (oposice)«, nýbrž jen o oba články »Rudé rovnosti«, t. j. o to, zakládá-li jejich obsah skutkovou podstatu zločinu podle § 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Zodpovídá-li rozsudek tuto otázku, jak bylo shora proti výtkám, uplatňovaným zmateční stížností s hlediska důvodu zmatku podle čís. 5 § 281 tr. ř. dovoděno, právem kladně a zjišťuje-li bezvadným způsobem najmě i způsobilost obou projevů, by jimi byl ve čtenářích vyvolán duševní stav, náchylný k úkladům o republiku podle § 1 zákona na ochranu republiky, nelze okolnost, která by zbavovala obžalovaného zodpovědnosti za trestný čin, jímž byl napadeným rozsudkem uznán vinným, shledávati v pouhé skutečnosti, že obsahem obou projevů byl vlastně jen hlásán program určité politické strany (rozh. čís. 3459, 3505, 3564 sb. n. s.), v souzeném případě program oposice komunistické strany v Československu, vpravdě však onen v rozsudku blíže nastíněný konečný cíl Leninismu a komunistické internacionály. Rozsudkové důvody poukazují v té příčině správně k ustanovení § 117 ústavní listiny, podle něhož může sice každý projevovati mínění (slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod.), ale jen v mezích zákona, a z něhož usuzují neméně případně, že se ani uplatňování politického přesvědčení nesmí díti způsobem, znamenajícím střetnutí s positivními normami platných trestních zákonů.

Citace:

Čís. 3940. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 440-443.