Čís. 3955.

Pokud osoba, pověřená dozorem na práce zednické na stavbě (polír) zodpovídá trestně (§ 335 tr. zák.) za opomenutí ochranných opatření.
I když ani stavební řád pro Čechy ani min. nař. čís. 24/1907 nemají výslovného předpisu, že při vyzdívání zevnitř (přes ruku) musí býti zřízeno ochranné lešení i na vnější straně stavby, vyplývá povinnost osoby pověřené vedením a dozorem na novostavbě, učiniti potřebná bezpečnostní opatření (zabezpečeti místo, kde stojí dělník zaměstnaný u karby přípravou malty, ohrožené padajícím stavebním materiálem), by bylo zabráněno úrazu osob při ní zaměstnaných, po případě ž povahy stavby a prací.
Porušení předpisu posl. věty § 120 tr. ř. není ohroženo zmatečností (§ 281 čís. 3 tr. ř.).
Překážku přísahy svědecké podle § 170 čís. 7 tr. ř. nelze vztahovati na znalce v příčině podaného jím posudku.
(Rozh. ze dne 7. října 1930, Zm I 707/29).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 19. srpna 1929, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného Rudolfa P-ého uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 3, 4, 5, 9a) § 281 tr. ř. Zmatek podle čís. 3 § 281 tr. ř. spatřuje v tom, že nalézací soud, nevyhověv námitkám vzneseným při hlavním přelíčení obhájcem proti osobě znalce Ing. Františka H-a, zavinil zmatečnost rozsudku podle cit. zákonného ustanovení. Podle zápisu v protokole o hlavním přelíčení vyžádal si obhájce obžalovaného po přečtení obžaloby slovo, a učinil tento přednes a návrh: »Odmítá podle § 120 tr. ř. znalce Ing. H-a pro předpojatost, kterou odůvodňuje tím, že znalec má konkurenční nesrovnalost s firmou M., která provádí stavbu nemocnice, a že posudek jest nesprávnou citací příslušných předpisů i nesprávným jich výkladem, (to i ono obhájce podrobně rozvádí) zahrocen v neprospěch jen obžalovaného P-ého, ačkoliv jsou dva obžalovaní. Navrhuje, by tento znalec nebyl slyšen«. Po prohlášení obhájce spoluobžalovaného D-a a státního zástupce, kteří neshledávají důležité důvody, jež by nasvědčovaly předpojatostí znalcově, zamítl nalézací soud návrh s odůvodněním, že okolnosti uváděné obhájcem nejsou podle názoru soudu závažnými námitkami, jež má na mysli § 120 tr. ř. — Obhájce obžalovaného P-ého si vyhradil zmateční stížnost. § 120 tr. ř. má dvojí ustanovení: v prvé části jedná o vyloučení znalců, předpisuje, že, byl-li přibrán znalec vyloučený, jest celý výkon zmatečný (podle čís. 3 § 281 tr. ř.); v druhé části stanoví, že strany mají právo vytýkati nezpůsobilost nebo podjatost zřízeného znalce, a že soud má přibrati jiné znalce, byly-li v té příčině předneseny závažné námitky a není-li nebezpečí v prodlení. Na tento předpis se nevztahuje sankce zmatečnosti. Písemná zmateční stížnost sice tvrdí, že obhájce stěžovatelů uplatňoval při hlavním přelíčení výslovně i důvod vyloučení znalce podle ustanovení § 170 čís. 7 tr. ř., a to proto, že prý v posudku podaném v přípravném řízení nesprávně cituje § 6 odst. 2 min. nař. čís. 24/1907, z čehož prý jest souditi, že jako znalec nesprávným způsobem vypovídal; avšak ze zápisu v protokole o hlavním přelíčení jde na jevo, že obhájce jen odmítal znalce, jednak pro předpojatost, jednak pro tvrzenou nezpůsobilost, takže důvod zmatečnosti podle čís. 3 § 281 tr. ř. nepřichází vůbec v úvahu vzhledem k tomu, co bylo řečeno o obsahu § 120 tr. ř. Než, i kdyby bylo pravdivé tvrzení stěžovatelovo, že uplatňoval vyloučení znalce z důvodů § 170 čís. 7 tr. ř., nešlo by ani tu o zmatečnost podle čís. 3 § 281 tr. ř., ana se tato překážka svědecké přísahy vztahuje na dodatečnou přísahu svědkovu, jenž při předcházejícím výslechu udal podstatné okolnosti, jichž nepravdivost je prokázána, a nelze ji podle její povahy vztahovati na znalce v příčině podaného jím posudku.
Po věcné stránce namítá stěžovatel podle čís. 9a) § 281 tr. ř., že soud posoudil nesprávně otázku objektivního i subjektivního zavinění obžalovaného. Neobstojí prý především názor prvního soudu, že obžalovaný byl povinen zříditi venku ochranné lešení, i když vyzdívání bylo prováděno zevnitř, poněvadž ani stavební řád pro Čechy, ani ministerské nařízení čís. 24/1907 takovou povinnost nestanoví; vyžaduje-li soud, by obžalovaný po případě zřídil nějaké jiné zařízení, by nikdo nespadl nebo nebyl dole zasažen padajícím zdivem, přehlíží prý, že o tuto ochranu bylo postaráno přečnívající římsou a prknem pod překladem okenním. Nezachytila-li padající cihlu ani římsa ani prkno, nemohl prý to obžalovaný předvídati a úraz jest přičísti náhodě; nařízením polírovi zbavil se prý obžalovaný trestní zodpovědnosti, an mohl předpokládati, že polír učiní, čeho třeba, maje 19ti letou zkušenost na stavbách. Tyto námitky neobstojí; přes to, že ani stavební řád pro Čechy, ani min. nař. čís. 24/1907 nemají výslovného předpisu, že při vyzdívání zevnitř (»přes ruku«) musí býti zřízeno ochranné lešení i na vnější straně stavby, (což připouští znalec i soud), vyplývá povinnost obžalovaného pověřeného vedením a dozorem na stavbě, učiniti potřebná bezpečnostní opatření, by bylo zabráněno úrazu osob při ní zaměstnaných, již z povahy stavby a prací, ohrožujících lidský život. Lze připustiti, že nebylo třeba k tomu účelu zříditi přímo lešení na vnější straně stavby, ale v každém případě mělo býti zabezpečeno místo, kde stál usmrcený J., zaměstnaný u karby přípravou malty, poněvadž toto místo bylo ohroženo padajícím materiálem stavebním, pokud se týče nemělo býti dopuštěno, by dělník pracoval na nechráněném a nebezpečném místě. Obžalovaný, jak soud zjišťuje a jak on sám připouští, ani sám neučinil potřebné a účelné bezpečnostní opatření, ani nedal přímý rozkaz políru D-ovi, by byla zřízena náležitá ochrana nad místem, kde pracoval J., a, dal-li všeobecný příkaz, což soud připouští, nepřesvědčil se, jak byl v takovém případě povinen, zda byl jeho rozkaz proveden čili nic. Že přečnívající římsa a prkno pod oknem nebyly žádným (ne dostatečným) bezpečnostním opatřením, k němuž, byl obžalovaný povinen, dokazuje průběh věci a úraz J-ův. Že obžalovaný mohl předvídati, jednak podle přirozených, každému snadno seznatelných následků, jednak podle svého povolání, že nedostatek náležitých bezpečnostních opatření může ohroziti život lidí zaměstnaných na stavbě, zjistil soud výslovně a odůvodnil logicky bezvadně poukazem k tomu, že jde o zkušeného stavebního zaměstnance, že ihned po smrtelném úraze bylo součinností obžalovaného i políra D-a narychlo zřízeno ochranné lešení na místě, kde ho dříve nebylo. Podle rozsudkových zjištění nelze přičítati úraz náhodě ani vině usmrceného, nýbrž nedbalosti stěžovatelově i spoluobžalovaného D-a. Právnímu posouzení otázky zavinění ve směru objektivním i subjektivním nelze vytknouti právní omyl; neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.
Zmateční stížnost obžalovaného Josefa D-a uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5 a 10 — správně 9a) — § 281 tr. ř. Ve směru formálním (čís. 5 § 281 tr. ř.) vytýká rozsudku nedostatek důvodů pro výrok o subjektivní vině obžalovaného. Avšak tato výtka neobstojí, an rozsudek odůvodňuje přesvědčení, že oba obžalovaní mohli postříci a také postřehli »nebezpečnost opomenutí (učiniti náležitá bezpečnostní opatření) pro tělesnou bezpečnost lidí« nejen na základě toho, že jde o zkušené stavební zaměstnance, nýbrž i z toho, že, jak prokázáno svědectvím svědků a doznáním samotného D-a, ihned po smrtelném úrazu Františka J-y bylo nad místem neštěstí z rozkazu D-ova a za souhlasu obžalovaného P-ého narychlo zřízeno ochranné lešení, a vyslovuje přesvědčení, že obžalovaní »nebezpečnost opomenutí pro tělesnou bezpečnost lidskou« mohli postříci i podle přirozených, každému snadno poznatelných následků, i podle svého povolání. Že je toto rozsudkové odůvodnění nelogické, ani zmateční stížnost netvrdí. Nepokládá-li odůvodnění za postačitelné, neprovádí tím po zákonu výtku nedostatku důvodů. Soud výslovně a zřetelně připouští, že spoluobžalovaný P. dal D-ovi aspoň všeobecný příkaz, by zřídil bezpečnostní opatření; není tudíž rozsudek v té příčině nejasný, jak tvrdí zmateční stížnost. Obžalovaný D. doznal výslovně, že řídil jako polír na stavbě veškeré práce zedníků, nařizoval, kde má kdo pracovat a pod., a udal v souhlasu se seznáním P-ého, že byl na stavbě polírem, podřízeným P-ému, který mu dával rozkazy ohledně další práce, že si pak jen přiděloval zedníky a bděl nad tím, by stavba postupovala; nelze tedy shledávati rozpor se spisy, jak vytýká zmateční stížnost, praví-li rozsudek, že obžalovaný doznal, že jako podřízený obžalovaného Rudolfa P-ého řídil veškeré práce zednické na novostavbě nemocnice a dohlížel na ně, poněvadž co do slov i co do smyslu odpovídá tento výrok tomu, co obžalovaný skutečně doznal. Budiž dodáno, že, i kdyby se činnost obžalovaného D-a byla omezovala na stavbě na pouhý dozor na práce zednické, kdyby tedy nezáležela v samostatném řízení stavby, (což ani rozsudek netvrdí), zodpovídal by trestně za opomenutí ochranných opatření, poněvadž jako zkušený polír s 19tiletou praxí, vedoucí dozor nad prací zedníků, třebaže pod vrchním vedením asistenta P-ého, znal stav věci ohrožující lidský život, a měl i jako polír pověřený dozorem skutečnou moc i možnost učiniti potřebné disposice, i kdyby mu nebyl dán výslovný příkaz, tím spíše pak, bylo-li mu to nařízeno, třebaže jen všeobecně (srovnej rozh. sb. n. s. čís. 1733).

Citace:

Čís. 3955. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 487-490.