Čís. 3843.

Trestné činy podle §§ 3 až 5 a 7 až 13 lich. zák. čís. 568/1919 prýští ex lege, tedy vždy a za všech okolností z pohnutek nízkých a nečestných, aniž je zapotřebí, by to bylo v rozsudku zvláště uvedeno.
Vylučuje proto předchozí odsouzení pro tyto trestné činy podmíněné odsouzení podle § 2 zák. čís. 562/1919, i když v předchozím rozsudku nebylo vysloveno, že čin byl spáchán z oněch pohnutek; nalézacímu soudu nepřísluší právo přezkoumávati rozsudek v tomto směru (§ 281 čís. 11 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 12. dubna 1930, Zm II 352/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 10. srpna 1929, pokud jím byl obžalovanému, odsouzenému pro přečin podle § 72 1. čís. 7 zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 330 sb. z. a n. do vězení na pět dní zostřeného jedním postem, podle §§ 1 a 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. povolen podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební dobou na jeden rok, zrušil napadený výrok a trest uložený obžalovanému prohlásil za nepodmíněný.
Důvody:
Státní zastupitelství shledává důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 11 tr. ř. v tom, že nalézací soud vykročil ze své moci trestní, přiznav obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu přes to, že obžalovaný byl dne 15. prosince 1924 okresním soudem v Břeclavi odsouzen pro přestupek předražování podle § 7 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., podmíněně k pokutě 100 Kč, v případě nedobytnosti do vězení na 5 dní, — třebaže bylo dne 10. března 1926 vysloveno, že se osvědčil, — a přes to, že od doby, kdy bylo vysloveno osvědčení, do dne, kdy obžalovaný spáchal nový trestný čin (1. prosince 1928) neuplynula pětiletá lhůta, stanovená v § 2 odst. (2) zákona o podmíněném odsouzení.
Nalézací soud přes ono dřívější odsouzení obžalovaného nepokládá nyní jeho podmíněné odsouzení za vyloučeno, ježto v rozsudku, okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. prosince 1924 nebyla vyslovena ztráta práva volebního a poněvadž prý soud jest nyní pravomocí onoho rozsudku v tomto směru vázán. Mimo to vyslovil nalézací soud, přezkoumávaje předmět dřívějšího rozsudku, přesvědčení, že tehdejší trestný čin nebyl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, nýbrž patrně z lehkomyslnosti a z nedbalosti. Zmateční stížnosti státního zastupitelství nelze upříti oprávnění. Podle § 2 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. je podmíněné odsouzení (s obmezením, stanoveným v druhém odstavci) vyloučeno, byl-li vinník již dříve odsouzen pro zločin na dobu delší tří měsíců nebo vůbec pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. Jak již uvedeno, byl obžalovaný v roce 1924 odsouzen pro přestupek předražování podle § 7 zákona o trestání válečné lichvy ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. Podle § 22 tohoto zákona je — mimo následky odsouzení nastávající podle platného práva — každé odsouzení pro některý čin, trestný podle § 3 až 5 a 7 až 13 cit. zákona, spojeno se ztrátou všeho práva volebního a volitelnosti. Toto ustanovení nelze vzhledem k předpisu § 3 čís. 3 zákona ze dne 31. ledna 1919, čís. 75 sb. z. a n. vykládati jinak, než že zákon sám stojí na stanovisku, že trestné činy podle §§ 3 až 5 a 7 až 13 lich. zák. prýští ex lege, tedy vždy a za všech okolností, z pohnutek nízkých a nečestných, aniž je zapotřebí, by to bylo v rozsudku zvláště uvedeno. Správnost tohoto výkladu plyne i z důvodové zprávy právního výboru o vládním návrhu zákona o trestání válečné lichvy a o lidových soudech pro ně, tisk 1697, kde se na str. 24 praví: »Každý, kdo byl odsouzen pro.... některou formu předražování, ztratí veškeré právo volební. Tím vtištěna všem těmto provinilcům veřejná pečeť ztráty občanské cti.... Následky tyto nastávají ex lege a není potřebí, by byly zvláště v rozsudku uváděny.« Hledíc k tomu, nemá pro otázku, o kterou jde, významu okolnost, na kterou poukazuje nalézací soud, že dřívějším rozsudkem nebyla vyslovena ztráta práva volebního, ba že v rozsudkovém záznamu jsou slova: »Vyslovena ztráta práva volebního« přeškrtnuta, — z čehož prý vysvítá, že soudce odmítl vyslovili ztrátu práva volebního, takže prý odsouzený nabyl v tomto směru právní mocí rozsudku, i kdyby v té příčině nevyhovoval předpisům zákona, nároku, že nebyl zbaven práva volebního. Tím méně ovšem měl se nalézací soud sám pouštěti do zkoumání otázky, zda byl onen přestupek předražování spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Je-li tedy, jak dolíčeno, již podle zákona dán předpoklad, že dřívější trestný čin, pro který byl obžalovaný odsouzen, byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných, je v souzeném případě podmíněné odsouzení obžalovaného podle § 2 cit. zákona o podmíněném odsouzení vyloučeno, ano ode dne, kdyby bylo vysloveno, že se ve zkušebné době jednoho roku, dané mu při podmíněném odsouzení pro přestupek předražování (t. j. od 10. března 1926) do doby, kdy spáchal souzený trestný čin (1. prosince 1928) neuplynulo ještě pět let, takže tu není podmínek § 2 odst. (2) zákona o podmíněném odsouzení. Povolil-li nalézací soud obžalovanému přes to podmíněný odklad výkonu trestu, vykročil tím ze své moci trestní, zatíživ tak rozsudek zmatečností podle § 281 čís. 11 tr. ř. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti, rozsudek nalézacího soudu ve výroku, povolujícím obžalovanému podmíněný odklad výkonu trestu, jako zmatečný zrušiti a vysloviti, že trest obžalovanému uložený je nepodmíněný.

Citace:

č. 3843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 248-250.