Čís. 3737.

Pobuřování proti čs. státu pro jeho demokraticko-republikánskou formu státní (§ 14 čís. 1 zák. na ochr. rep.) jednostranným a tendenčním oslavováním S. S. R. (výkřiky: »Sláva sovětskému Rusku, ať žije rudá armáda, ať žije pátá divise rudé armády«), jímž pachatelé zřejmě projevili přání, by tu místo čs. republiky zavládla komunistická republika Sovětů podle ruského vzoru.
Spoluvina na onom přečinu § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., dal-li kdo ona závadná hesla pachatelům za tím účelem, by je veřejně provolávali a tak prováděli komunistickou volební agitaci.
Vykonal-li pachatel úmyslně něco jiného nebo více, než k čemu směřoval úmysl spoluvinníka (návodce atd.) nebo účastníka (excess), nelze spoluvinníku i toto přičítati. Vláda republiky jest veřejným úřadem ve smyslu čl. 5. zák. čís. 8/1863 ř. zák.
(Rozh. ze dne 20. ledna 1930, Zm I 542/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Ml. Boleslavi ze dne 21. června 1929, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými Otto R., František M., František V. a Antonín T. přečinem podle § 14 čís. 1 zákona na ochr. republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem proti bezpečnosti cti podle § 491 tr. zák. a čl. 5. zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, a Bohumil P. přečinem spoluviny podle § 5 tr. zák. na přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochranu republiky a přestupkem spoluviny podle § 5 tr. zák. na přestupku § 491 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaných Otty R-a, Františka M-ého, Františka V-ého a Antonína T-a napadá rozsudek, pokud jím byli tito obžalovaní uznáni vinnými jak přečinem podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., tak i přestupkem podle § 491 tr. zák. a čl. 5. zák. čís. 8/1863 ř. zák., uplatňujíc důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř. Po věcné stránce čís. 9 a) § 281 tr. ř. namítá zmateční stížnost, že stěžovatelé neměli býti uznáni vinnými ani přečinem podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep. ani přestupkem podle § 491 tr. zák. a čl. 5. zák. čís. 8/1863 ř. zák., protože prý provolávali jen hesla nezávadná, po případě mohli prý omylem míti za to, že dotyčná hesla nejsou závadná, na př. »ať žije sovětské Rusko, ať žije rudá armáda, ať žije pátá divise rudé armády, ať žije druhá Spartakiáda«, najmě když prý se jedná o to, by sovětský stát ruský byl zdejším státem uznán; zmateční stížnost má za to, že, ježto i Rusko jest republikou, jako náš stát, a jsou-li nějaké nepatrné rozdíly ve státní formě obou těchto států, nelze prý již proto v provolání slávy tomuto cizímu státu spatřovati brojení proti formě Československé republiky. Nemůže prý býti ani řeči o tom, že obžalovaní jednali ve zlém úmyslu, poněvadž prý nejsou ani všichni komunisty, a prováděli volební agitaci spíše z kratochvíle a z mladické nerozvážnosti. Proto prý měli býti sproštěni nebo nejvýše odsouzeni pro přestupek urážky (vlády). Než zmateční stížnost jednak není provedena po zákonu, pokud nedbá skutkových zjištění rozsudku, jednak není odůvodněna, pokud ji lze pokládati za správně provedenou. Nalézací soud zjistil formálně bezvadně, že všichni čtyři stěžovatelé provolávali vedle několika nezávadných hesel i hesla závadná, jež byla předmětem obžaloby; omyl, na který teprve dodatečně poukazují, nemůže je omlouvati, poněvadž, i kdyby bylo pravda, že v takovém omylu byli, což soud ostatně nezjistil, šlo by o omyl právní, který pachatele neomlouvá.
Soud zjistil, že závadná hesla pronášená obžalovanými: »Sláva sovětskému Rusku, ať žije rudá armáda, ať žije pátá divise rudé armády« obsahem svým směřují k tomu, by »vyvolaly v posluchačích nadšení pro idee, které jsou v příkrém rozporu s ideou státu československého, založeného na demokraticko-republikánské formě státní, kdežto podstata sovětské republiky záleží v diktatuře menšiny nad většinou, tedy na principu, příčícím se demokratickému principu Čs. republiky, v níž vláda spočívá v rukou většiny«, a že obsahem i ‘formou jsou »jakýmsi vyvrcholením vzněcujícího a povzbuzujícího působení na posluchače ve smyslu nynějšímu právnímu řádu nepřátelském, tedy pobuřováním proti demokraticko-republikánské formě státní«, jak je má na mysli zákon v ustanovení §14 čís. 1. Ze zjištění rozsudku plyne, že mezi státní formou SSR. a Čs. republikou nejsou jen nepatrné rozdíly, nýbrž takový zásadní a hluboký rozdíl, že jednostranným a tendenčním oslavováním SSR, děje-li se, jako tu, na úkor Čs. republiky, pachatelé zřejmě projevili přání, by místo Čs. republiky tu zavládla komunistická republika Sovětů podle ruského vzoru, tedy by zanikla demokraticko-republikánská forma Čs. republiky a byla nahražena sovětským zřízením ruským. V tom však právě spočívá podstata pobuřování proti Čs. státu pro jeho demokraticko-republikánskou formu státní. Z dalších zjištění rozsudku plyne, že soud dospěl k přesvědčení, že obžalovaní pobuřovali úmyslně, jsouce si vědomi, že jejich výroky jsou objektivně způsobilé u posluchačů vzbuditi nepříznivé smýšlení proti československému státu. I o těchto stránkách subjektivní viny se rozsudek vyslovuje formálně bezvadně, uváživ při tom jak »jejich osobnosti, jako příslušníků komunistické strany, z nichž někteří jsou i předáky, tak i okolnosti, za kterých byl projev učiněn a pro koho byl určen«. Že projevy obžalovaných nebyly vážně míněny, soud nezjistil. Rozhodných skutkových zjištění obsažených v rozsudku zmateční stížnost nedbá, a neprovádí tudíž hmotněprávní zmatek po zákonu. Pokud popírá, že činnost obžalovaných odpovídá pojmu pobuřování, a že obžalovaní pobuřovali proti demokraticko-republikánské formě Čs. republiky, vyplývá bezdůvodnost námitek těch z úvah výše uvedených. Poněvadž obžalovaní, jak rozsudek zjišťuje, vedle oněch hesel, jichž veřejné pronášení vzhledem k zjištěnému jejich smyslu, úmyslu i vědomí pachatelů naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 1 zák. na ochr. rep., — veřejně provolávali i hanbu vládě československé a tímto všeobecným hanobením snižovali tuto vládu, tudíž veřejný úřad (sb. nejv. s. čís. 1310, 1674) — ve vážnosti a úctě a ji sesměšňovali, byli právem uznáni vinnými i přestupkem podle § 491 a čl. 4. zák. čís. 8/1863 ř. zák. a nemůže býti řeči o tom, že se obžalovaní svými závadnými výroky dopustili jen tohoto přestupku. Zmateční stížnost Bohumila P-ého napadá odsuzující výroky pro přečin podle §§ 5 a 114 čís. 1 zák. na ochr. rep. a §§ 5 a 491 tr. zák., čl. 5. zák. čís. 3/1863 ř. zák., uplatňujíc zmatky čís. 5 a 9 a), 10 § 281 tr. ř. Po věcné stránce namítá, že obžalovaného nelze činiti zodpovědným jako návodce za to, že proti jeho přání a pokynům provolávali ostatní obžalovaní závadná hesla, an prý je zmocnil jen, by prováděli dovolenou agitaci hesly nezávadnými. Mimo to prý lze mluviti i o tom, že čin (druhých obžalovaných) vzešel z náhody, spočívající v tom, že z neznalosti věci a z nerozumu pronášeli jiná, závadná hesla, než ta, která jim doporučil obžalovaný. Ze zásad o spoluvině plyne ovšem, že, vykonal-li pachatel úmyslně něco jiného nebo vice, než k čemu směřoval úmysl spoluvinníka (návodce atd.) neb účastníka (t. zv. excess), nelze mu (spoluvinniku) i toto přičítati (sb. vid. nejv. s. čís. 617, 2733). Takové předpoklady, které by obžalovaného činily z tohoto důvodu beztrestným, však v souzeném případě rozsudek nezjistil. Zjišťuje naopak, že obžalovaný P. byl pověřen provedením a aranžováním jízdy a volební agitace, že jeho povinnosti, uloženou mu organisací strany komunistické, bylo, poučiti osoby, které v autu měly jeti, jak si mají počínati, co mohou a co nesmí vyvolávati, a zjišťuje, že veškerá hesla, která provolávali oni obžalovaní, tedy závadná i nezávadná, jim dal obžalovaný, jenž je i vyzval, by jeli autem a prováděli komunistickou agitaci, a že jim hesla dal za tím účelem, by je provolávali veřejně. Vychází-li se z tohoto skutkového zjištěni rozsudku, odpovídá odsouzeni obžalovaného P-ého pro spoluvinu návodem na obou trestných činech spáchaných ostatními obžalovanými zákonu. K opačnému tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaní, pronášejíce závadné výroky, jednali proti přání, radě nebo pokynu stěžovatelovu, nebo že jen z nerozumu a z neznalosti provolávali závadná hesla, nelze přihlížeti, poněvadž není vzato z obsahu rozsudku.

Citace:

č. 3737. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 33-36.