Čís. 3811.

Skutková podstata zločinu podle § 185, 186 tr. zák. nevylučuje, by podílník předměty pocházející podle jeho vědomí z krádeže převedl na sebe koupí, třebas i za cenu přiměřenou; tato okolnost může však býti důležitou pro otázku pachatelova vědomí.
Podílníkem na krádeži jest i ten, kdo převede na sebe (ukrývá, zašantročí) věci pocházející podle jeho vědomí z krádeže, by je později, ať již v původními nebo změněném stavu předal pachateli krádeže, třebaže nejednal z důvodů zištných ve vlastní prospěch.
Kvalifikační moment krádeže, záležející jen v osobní povaze pachatelově (§ 176 2 c) tr. zák.) nelze podílníku přičítati za zločinnou kvalifikaci (§ 186 a) tr. zák.).
Měřítkem pro povolení podmíněného odkladu trestu jest míra důvodné naděje, že se vinník i bez výkonu trestu polepší. Lze tak očekávati v případech, ve kterých je patrno, že trestný čin nekoření v povaze a v názorech pachatelových, nýbrž znamená jen okolnostmi přivoděné nahodilé vybočení z mezí řádného života.
Takovými vybočením není trestné jednání opakující se po delší dobu, kde nejde již o ojedinělý nahodilý poklesek, nýbrž o defekt v povaze a v názorech pachatelových ohledně bezpečnosti cizího majetku.
(Rozh. ze dne 15. března 1930, Zm 1 907/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných Antonína B-a a Jaroslava S-a do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 1929, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) tr. zák., Antonín B. i podle § 186 b) tr. zák. Zároveň však podle § 290 tr. ř. zrušil výrok, jímž byli obžalovaní Jaroslav S. a Václav C. uznáni vinnými zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) tr. zák., jakož i výrok o trestu a výroky s ním související ohledně těchto dvou obžalovaných a uznal tyto obžalované vinnými přestupkem podílnictví na krádeži podle § 464 tr. zák. a vyměřil jim znovu trest. Zároveň Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného Antonína B-a z výroku o nepovolení podmíněného odkladu výkonu trestu. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Zmateční stížnost obžalovaného Jaroslava S-e s hlediska formálních výtek provádí po zákonu jen zmatek neúplnosti rozsudku. Rozsudek prý nepřihlíží k tomu, 1. že podle údaje spoluobžalovaného H-a stěžovatel nevěděl o původu věcí z krádeží, 2. že H-ovi zaplatil za věci 846 Kč, cenu nejen přiměřenou, nýbrž podle udání poškozeného Pavla G-a dokonce i vyšší, 3. že nepřevedl na sebe různé součástky na tři kola, nýbrž jen na jedno pánské a na jedno dámské kolo, při čemž si další součástky ke zhotovení těchto dvou kol potřebné přikoupil jinde, třetí kolo pak sestavil pro H-a ze součástek H-em mu odevzdaných a v tomto případě neměl z toho prospěchu. Podle protokolu o hlavním přelíčení, který jedině jest zrušovacímu soudu osvědčením jeho průběhu a výsledků, nebyla skutečnost pod 1. uvedená vůbec předmětem jednání a nemůže tudíž býti k ní přihlíženo ani v řízení zrušovacím. Třebaže obžalovaný tvrdil, že za součástky na dvě kola (na pánské a na dámské) zaplatil H-ovi 846 Kč, že si další potřebné předměty k sestavení kol opatřil jiným způsobem, nejde o skutečnost rozhodného významu, by rozsudek musil k ní přihlížeti. Skutková podstata zločinu podle § 185, 186 tr. zák. nevylučuje, by podílník předměty pocházející podle jeho vědomí z krádeže převedl na sebe koupí, třebas i za cenu přiměřenou, ač ovšem tato okolnost může býti důležitou pro otázku pachatelova vědomí; o přiměřenosti ceny však v souzeném případě vůbec nebyly vedeny ani nabídnuty důkazy, ze svědectví Pavla G-a pak vůbec nevyplývá, že součástky na pánské a dámské kolo stěžovatelem převzaté měly cenu vůbec nebo podstatně nižší než 846 Kč stěžovatelem podle jeho tvrzení za věci ty zaplacených. Výpověď svědka jest do té míry nejasná a neurčitá, že nelze z ní bezpečně ani usuzovali, zda mluví o třech kolech, či o dvou a zda penízem 800 Kč rozumí součástky na jedno nebo na dvě pánská kola (nejen ono, jež S. prodal St-ovi, nýbrž i které podle jeho doznání předal H-ovi po jeho sestavení), v jakém poměru jest pak částku na případná ona dvě kola rozděliti (jde o pouhé součástky, ne však veškeré, potřebné pro složení kola); rovněž ne, zda oceňuje věci ty cenou prodejní či jako obchodník udávající výší svého poškození cenou nákupní. Jest mylnou i domněnka zmateční stížnosti, že pro zavinění obžalovaného ve směru zločinu podle §§ 185, 186 tr. zák. nepřicházejí v úvahu ony součástky kol, z nichž sestavil kolo pro spoluobžalovaného H-a bez vlastního prospěchu. Podílníkem na krádeží jest i ten, kdo převede na sebe (ukrývá, zašantročí) věci pocházející podle jeho vědomí z krádeže, by je později, ať již v původním nebo změněném stavu předal pachateli krádeže, třebaže nejednal z důvodů zištných ve vlastní prospěch. Jest proto bez významu výtka formelního zmatku, že rozsudek nepřihlížel k oné skutečnosti, ano se zodpovídání se stěžovatelovo nijak obsahem svým nedotýká skutkového zjištění rozsudku, že »přijal od obžalovaného H-a součástky na dvě kola pánská a na jedno kolo dámské«, a nemůže tímto zjištěním otřásti. Bylo proto zavrhnouti zmateční stížnost jednak jako neodůvodněnou, jednak jako neprovedenou po zákonu.
Nalézací soud zjistil, že obžalovaný Jaroslav S. přijal od obžalovaného Františka H-a součástky kol, a to na dvě kola pánská a na jedno kolo dámské, kteréžto součástky podle udání poškozeného Pavla G-a měly cenu u pánských kol asi po 400 Kč a u dámského kola asi 300 Kč, kteroužto cenu obžalovaný Jaroslav S. uznává za přiměřenou. Celková hodnota předmětů obžalovaným Jaroslavem S-em na sebe převedených činí tudíž 1 100 Kč. Pokud se týče obžalovaného Václava C-a, zjistil nalézací soud, že tento obžalovaný převzal od obžalovaného Františka H-a součástky pánského kola v ceně 505 Kč 80 h. V žádném případě nedosahuje tudíž hodnota věcí na sebe převedených 2 000 Kč a ze zjištění nalézacího soudu nevychází na jevo, že mezi obžalovanými bylo spojení, a, ježto při zločinu krádeže jde o kvalifikační moment podle § 176 2 c) tr. zák., tedy jen v osobní povaze pachatelově záležející, který nelze podle § 186 a) podílníku přičítati za zločinnou kvalifikaci, nejde tu o krádež, o níž by bylo z částky nebo hodnoty věcí nebo z příběhu podílníkům povědomo, že byla spáchána způsobem, který ji činí zločinem, nýbrž jen o přestupek podílnictví na krádeži podle § 464 tr. zák. Za tohoto stavu věci bylo trestního zákona použito nesprávně v neprospěch obžalovaných Jaroslava S-e a Václava C-a a bylo proto podle § 290 tr. ř. výrok o vině těchto obžalovaných, jakož i výrok o trestu a výroky s ním související zrušiti a uznati je vinnými jen přestupkem podílnictví na krádeži a vyměřiti jim nové tresty.
Odvolání obžalovaného Antonína B-a z výroku o nepřiznání podmíněného odkladu výkonu trestu bylo jako neodůvodněné zamítnouti. Měřítkem pro povolení podmíněného odkladu trestu jest míra důvodné naděje, že se viník i bez výkonu trestu polepší. Lze tak očekávati v případech, ve kterých jest patrno, že trestný čin nekoření v povaze a v názorech pachatelových, nýbrž znamená jen okolnostmi přivoděné nahodilé vybočení z mezí řádného života. Takovým vybočením není trestné jednání opakující se po delší dobu, kde nejde již o ojedinělý nahodilý poklesek, nýbrž o defekt v povaze a v názorech pachatelových ohledně bezpečnosti cizího majetku, an se neostýchá podporovati pachatele krádeží v jeho trestném činu páchaném na škodu jeho zaměstnavatele po delší dobu a ve větším rozsahu. Za tohoto stavu věci nelze spolehlivě dospěti k úsudku, že obžalovaný B. povede pořádný život i bez skutečného výkonu trestu; proto pro nedostatek podmínek § 1 zákona čís. 562 z roku 1919 právem první soud nepovolil podmíněný odklad trestu.

Citace:

č. 3811. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 182-185.