Čís. 3785. I když není správným postupem vytrhnouti jednotlivé statě ze souvislosti a uvažovati jen o nich bez ohledu na původní souvislost, nemůže býti předmětem trestního stíhání a uvažování soudu jen základní myšlenka a celkový úmysl, ježto i článek podle základní myšlenky bezvadný může v jednotlivých obratech ba i ve slovech obsahovati trestnou urážku.Směrnice politické strany pro chování se jejích příslušníků nemohou býti měřítkem pro posuzování čestnosti těchto jednotlivců, nýbrž i tu rozhodují o cti jednotlivce všeobecné společenské názory; morálka zákona nemusí se krýti s morálkou strany. Milostný poměr navázaný chudinským referentem s podřízenou jeptiškou není skutečností ze života soukromého ve smyslu § 489 tr. zák., nýbrž vinění z takového poměru spadá pod ustanovení § 488 tr. zák. a důkaz pravdy není vyloučen. Pojem »vydávání ve veřejný posměch«. Meze mezi vydáváním u veřejný posměch a haněním v užším slova smyslu, jež oboje shrnuje zákon v § 491 tr. zák. pod společný pojem »veřejná hanění«, nejsou tak přesně vyhraněné, že by se v případech prvého rázu mohl důkaz pravdy podle druhého odst. § 491 tr. zák. zcela všeobecně a bez výhrady vylučovati. Jde-li o přestupek podle 6 tisk. nov., nezáleží na tom, zda byly jednotlivé rozhodné děje správně podřaděny tomu či onomu zákonnému ustanovení v § 1 uvedenému; redaktor byl by prost zodpovědnosti jen, kdyby se tvrzení článku nedalo vůbec kvalifikovati za přečin urážky na cti. Při rozhodování otázky odškodnění podle § 17 tisk. nov. sejde hlavně na tom, zda jsou tu zvláštní okolností odůvodňující vedle potrestání ještě uložení zvláštního zadostiučinění (na příklad bylo-li příkoří způsobeno zvláštní lehkomyslností, je-li zvláště těžké a úplně bezdůvodné). (Rozh. ze dne 25. února 1930, Zm II 270/29.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Brně ze dne 3. května 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 6 odst. 1 zákona čís. 124/24 sb. z. a n., vyhověl však v zasedání neveřejném odvolání obžalovaného do výroku, jímž byl uznán povinným zaplatiti soukromému obžalobci odškodné částkou 1 000 Kč, zrušil tento výrok a odškodné podle § 17 zákona čís. 124/24 sb. z. a n. soukromému obžalobci nepřiznal. Důvody: Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se důvodů zmatečnosti podle § 281 čís. 5, 9 a), 9 b) tr. ř. Provádějíc důvody čís. 5 a 9 a) § 281 tr. ř., nedržela se obhajoba při ústním zrušovacím roku, co se týče důvodu čís. 9 a) úplně písemných vývodů a prováděla tento důvod obšírněji, k čemuž bude v následujících vývodech přihlíženo. Především uplatňuje stížnost s hlediska všeobecného, týkajícího se celého článku, neúplnost a nesprávné posouzení právní výtkou, že rozsudek nesprávně vytrhuje ze souvislosti pozastaveného článku jednotlivé statě, které pak pro sebe, bez ohledu na jejich souvislost oceňuje, pokud se týče posuzuje v jiné souvislosti, než je ve článku, aniž uvažoval o této souvislostí, kterou se jednotlivým statím teprve dává správný smysl. Míní, že nalézací soud, kdyby byl tak postupoval (kdyby byl uvažoval o jednotlivých statích podle jejich teprve ze souvislosti patrného smyslu) byl by přišel na jádro věci, zračící se ve zřejmém úmyslu obžalovaného, porovnati (ovšem nikoli bez ironisace a dosti sarkasticky), takřka »povinné« smýšlení soukromého obžalobce jako zástupce radikálního programu komunistické strany s liberalismem, který se jevil v jeho činech proti náboženským zařízením, pokud se týče proti jejich zástupkyním a přívržencům; soud byl by prý dospěl k úsudku, že jde tu jen o výtku nedůslednosti, způsobilou ovšem k tomu, by snížila obžalobce v mínění jeho politických přátel, nebylo by však došlo k odsouzení obžalovaného, poněvadž by se mu bylo podařilo tuto nedůslednost prokázati. Zrušovací soud nemůže tomuto mínění přisvědčiti. Co se předně týče všeobecných, postupu soudu vůbec při posouzení věci činěných výtek, budiž uvedeno: Ačkoliv jest zmateční stížnosti, dovolávající se rozhodnutí čís. 3416 sb. n. s. přisvědčiti v tom, že nebylo by správným vytrhnouti jednotlivé statě ze souvislosti a uvažovati jen o nich bez ohledu na původní souvislost, jest zdůrazniti, že stejně ani (a v tom vrcholí patrně dotyčné vývody zmateční stížnosti) jen základní myšlenka a celkový úmysl nemůže býti předmětem trestního stíhání a uvažování soudu, ježto i článek podle základní myšlenky bezvadný může v jednotlivých obratech, ba i ve slovech obsahovati trestnou urážku, takže nelze vytýkati neúplnost postupu, který k vůli právnickému rozboru rozčlánkuje zcela prakticky celek do několika jednotlivých oddílů podle obsahu a smyslu vnitřně souvislých a vzhledem k poměru mezi sebou od sebe více méně neodvislých, obsahujících různé děje nebo výčitky soukromému obžalobci pro různé jeho počiny a hodnotí je pak pro sebe, nenechávaje ovšem při tom bez uvážení i celkovou souvislost. Takto však napadený rozsduek postupoval, neboť mluví hned úvodem svého rozboru o »obsahu článku posuzovaného v celku« pak o celém obsahu, vyvozuje z něho jako z celku úmysl útočný a sesměšňovací a snahu napadnouti soukromého obžalobce. Zjišťuje posléze vzhledem k celému článku, že soukromý obžalobce je náměstkem starosty a chudinským referentem, že je organisovaným členem t. zv. radikálního směru komunistické strany. Rozsudek není proto v tomto směru neúplným s hlediska § 281 čís. 5 tr. ř., aniž trpí zmatečností podle čís. 9 a) § 281 tr. ř., o čemž ostatně ještě bude pojednáno při vyřízení výtek jednotlivým bodům rozsudku činěných. Tolik ohledně všeobecných výtek. Než se přikročí k rozboru výtek činěných zmateční stížností jednotlivým bodům rozsudku, budiž vytýčeno jako všeobecné hledisko, z něhož zrušovací soud vychází, předně, že při posuzování hmotněprávních vývodů bude nutno dbáti vždy toho (což zmateční stížnost nečiní), že jde o odsouzení pro přestupek podle § 6 zákona čís. 124/24 sb. z. a n., že tedy nezáleží na tom, zda jednotlivé rozhodné děje byly správně podřaděny tomu či onomu z ustanovení v § 1 zákona uvedených, poněvadž, ať dopadá to neb ono z těchto ustanovení, stihá zodpovědnost za zanedbání povinné péče vždy zodpovědného redaktora, jenž by byl zodpovědnosti prost jen, kdyby se uveřejnění nedalo vůbec kvalifikovati za přečin urážky na cti, nehledíc ovšem k případné přípustnosti a k výsledku důkazu pravdy nebo pravděpodobnosti; za druhé, že morálka zákona nemusí se krýti s morálkou strany. Směrnice politické strany pro chování se jejích příslušníků nemohou býti měřítkem pro posuzování čestnosti těchto jednotlivců, nýbrž rozhodují i tu o cti jednotlivce všeobecné společenské názory. První, bod, který rozsudek měl na zřeteli a s nímž se obírá i zmateční stížnost na prvním místě, je posouzení oné stati pozastaveného článku, kde se praví: »že představený využil svého vlivu k podřízené......zneužíval svého postavení v úřadě, který mu byl svěřen«. I tu vytýká zmateční stížnost neúplnost a mylné právní posouzení. Neúplnost vidí v tom, že soud, zjistiv, že milostné dopisy soukromého obžalobce nalezené u jedné jeptišky, dříve soukromému obžalobci podřízené, pocházejí z doby, kdy tato jeptiška v chudobinci v P. již zaměstnána nebyla a nebyla proto ani k obžalobci v poměru podřízené k představenému, usoudil, že nejde o milostný poměr navázaný v době činnosti této jeptišky v chudobinci, aniž přihlížel k okolnosti, že si jeptišky z příkazu své představené stěžovaly na obžalobce u starosty města a žádaly, by byl zbaven své funkce. Z toho prý plyne, že zneužil této funkce, že navázal tyto styky za doby, kdy se stýkal s dotyčnou jeptiškou úředně. Toto dokazování není však logicky nutkavé, neboť není na př. vyloučeno, že zakročení jeptišek se nestalo proto, že soukromý obžalobce navázal milostné styky, dokud jeptiška byla ještě v chudobinci, nýbrž snad spíše z opatrnosti proto, by nedošlo k takovým stykům s jeptiškami obžalobci dosud podřízenými, čehož by se (v přísném nazírání klášterní představené) bylo snad obávati. Není tu proto ve vytýkaném pominutí zakročení jeptišek u starosty města neúplnosti o skutečnostech rozhodných. Se stanoviska hmotněprávního vytýká zmateční stížnost, že v řečené výtce neprávem nalézací soud spatřoval výtku zneužití moci úřední. Jest sice zmateční stížnosti přisvědčiti v tom, že se soud nezabýval tím, zda chudinský referent je úředníkem ve smyslu § 101 tr. zák., že tedy pojetí tohoto »zneužití« jako zločinu podle trestního zákona je aspoň přenáhlené, avšak s hlediska tu v úvahu přicházejícího je lhostejno, zda jest výtku posuzovati podle ustanovení § 487, či podle § 488 tr. zák., podle § 493 tr. zák. stejně trestných, a když porušení předpisu § 483 tr. zák. zmateční stížnost sama připouští a důkaz pravdy, který by musil dokazovati, že tu byl milostný poměr mezi soukromým obžalobcem jako chudinským referentem s jeptiškou jako ošetřovatelkou v chudobinci se vzhledem k tomu, co shora bylo řečeno, nezdařil. K třetímu bodu rozsudku, který uvažuje o ději v bodu prvním též s hlediska § 489 tr. zák. hlavně vzhledem k tomu, že obžalobce je ženat, což ostatně v článku není výslovně uvedeno, mohlo však aspoň kruhu p-ckých čtenářů býti známo, vytýká stížnost, že poměr chudinského referenta k jeptišce není věcí soukromého života obžalobcova, jak mylně za to má rozsudek, a že proto důkaz pravdy není vyloučen. Stížnosti jest přisvědčiti. Neboť, kdyby šlo skutečně o milostný poměr navázaný chudinským referentem s podřízenou jeptiškou, nešlo by již o skutek ze života soukromého; vždyť soukromý obžalobce jako chudinský referent podléhal veřejnému dohledu a případnému zakročení svých představených a veřejnosti. Čin jeho spadá proto pod ustanoveni § 488 tr. zák., kde důkaz pravdy není vyloučen. Než že by ze zmíněných dopisů vysvítalo, že se milostný poměr datoval již z doby, kdy obžalobce měl ve svém úředním postavení dozor nad dotyčnou jeptiškou, nebylo zjištěno. Pod bodem druhým shrnuje napadený rozsudek křivé obvinění z nepočestných nebo nemravných činů (§ 488 tr. zák.) obsažené ve větách článku: »Uváděl svým životem stranu v posměch, jako komunista houževnatě prosazoval zvýšení platů jeptiškám, hlasoval pro dar 1000 Kč Orlům, byl bezohledný k chovancům, hrozil starým chudákům:«. Stížnost vytýká právně mylné posouzení a neúplnost, ježto prvý soud neuvažoval o výtce závadného článku činěné soukromému obžalobci s přísného nekompromisního hlediska levých komunistů, s hlediska hlásajícího boj veškeré reakci, potírajícího klerikalismus, hlásajícího ateismus, organisujícího bezvěrecké hnutí, pranýřujícího sebe menší příkoří sociálně slabým. Zmateční stížnost tímto požadavkem ohledně ochrany cti vykročuje z mezí zákonem stanovených. Kmetský soud, přidržuje se judikatury nejvyššího soudu, neposuzuje věc s hlediska určité politické strany, nýbrž podle směrodatných povšechných názorů společenských o pojmu cti, jakož i se stanoviska nepředpojatého a nestranného pozorovatele a čtenáře článku při rozumném výkladu obsahu projevu a jeho smyslu, jak již výše bylo za správné označeno. Aby bylo vyhověno předpisu § 270 čís. 5 tr. ř. a uvarováno se výtky neúplnosti rozhodovacích důvodů nebo nedostaku důvodů ve smyslu čís. 5 § 281 tr. ř., není nezbytně zapotřebí, by v rozhodovacích důvodech bylo zvláště a podrobně uvažováno o každém jednotlivém průvodním prostředku a o každé jednotlivé skutečnosti, nýbrž stačí, má-li rozsudkový závěr dostatečnou oporu v souhrnu výsledků hlavního přelíčení. Podle protokolu o hlavním přelíčení byly v původním řízení čteny svědecké výpovědi M. K-ové, J. J-a a J. P-y. Rozsudek sice tyto výpovědi necituje výslovně, nicméně zjišťuje způsobem předpisu § 270 čís. 5 tr. ř. dostatečně vyhovujícím, že z výsledku celého průvodního řízení neshledal ohledně soukromého obžalobce nic závadného, tedy ani ohledně vytýkaného zlého nakládání se starci, ba že dokonce bylo prokázáno, že obžalobce postupoval vždy podle jednacího řádu, že tedy vyhověl svým služebním povinnostem, jsa k tomu jako chudinský referent v první řadě povinen, a musil jich dbáti, i když se tím snad prohřešil proti zásadám komunistického programu. Bod čtvrtý rozsudku pojednává pod označením »sesměšňování« o různých statích ze závadného článku, jež soud vesměs podřadil pod ustanovení § 491 tr. zák. jako vydávání ve veřejný posměch, pročež důkaz pravdy vylučuje. Jest dáti stížnosti za pravdu, pokud napadá správnost tohoto právního stanoviska rozsudku. Soud prvé stolice přehlíží, že meze mezi vydáváním ve veřejný posměch a haněním v užším slova smyslu, jež oboje shrnuje zákon v § 491 tr. zák. pod společný pojem »veřejná hanění«, nejsou tak přesně vyhraněné, že by se v případech prvého § 491 tr. zák. zcela všeobecně a bez výhrady vylučovali. Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 3299 sb. n. s., z něhož zmateční stížnost patrně vychází, že pod pojem vydávání ve veřejný posměch ve smyslu § 491 tr. zák. nespadá každé sesměšňování, posmívání se, nýbrž že se vyžaduje, by projev byl svou podstatou hanlivým ve smyslu prvých dvou případů prvého odstavce § 491 tr. zák., by se dotýkal lidské hodnoty napadeného způsobem, jimž jest napadený uváděn v nebezpečí, že v očích jiných lidí ztratí na předpokladech vážnosti a úcty, na niž má nárok podle své osobnosti. »Vydávánim ve veřejný posměch« nelze rozuměti již sesměšňování někoho, ironické výrazy, dobírání si někoho, nýbrž sesměšňování, jímž má někdo býti na vážnosti snížen. Rovněž přehlíží soud prvé stolice, že hanlivé obraty článku do bodu čtvrtého rozsudku shrnuté navazují podle souvislosti vesměs na určité soukromému obžalobci vytýkané činy nečestné, v kterýchžto případech v úvahu přichází podřadění pod § 488 tr. zák. (srov. rozh. býv. víd. nejv. soudu úř. sb. č. 4310 a přípustnost důkazu pravdy podle § 490 tr. zák. Než ať jde o důkaz podle § 491 nebo podle § 490 tr. zák., ani ten ani onen nebyl obžalovaným podle nezávadných zjištění rozsudku proveden. Zmateční stížnost dospívá k závěru, že jde jen o nezávadné ironisování, jen tím, že se tu dopouští téže chyby, již vytýkala nalézacímu soudu, že totiž posuzuje tyto výroky bez souvislosti s ostatním obsahem článku. Ve spojení s tímto obsahem namířeným proti soukromému obžalobci a snažícím se útočiti na jeho čest a ho snížiti, nabývají i tyto výroky rázu závadného s hlediska § 491 tr. zák. Ostatně netřeba se obírati zevrubně jednotlivými výtkami, neboť, i kdyby ta která byla uznána oprávněnou, nemohlo by to míti příznivý výsledek pro stěžovatele, an byl odsouzen pro přestupek podle § 6 tisk. novely, a nalézací soud při výměře trestu neshledal přitěžujících okolností (opakování pokračování v činu). K bodu pátému rozsudku neobsahuje stížnost zvláštních námitek, pročež stačí poukázati ji tu k tomu, co bylo k ostatním bodům uvedeno. Bylo proto zmateční stížnosti v jejím celku odepříti úspěch. Odvoláním napadá stěžovatel výrok rozsudku, jímž byl podle § 17 odst. 1 zák. čís. 124/24 sb. z. a n. odsouzen zaplatiti Františku J-oyi odškodné 1000 Kč. Jest s ním souhlasiti. Již z doslovu § 17 odst. 1 zákona (»může soud«) plyne, že uložení odškodného není obligatorním, že naopak jest zůstaveno soudu, by sám posoudil, zda považuje zadostučinění dané již odsouzením a potrestáním za dostatečné. Odvolání poukazuje k tomu, že si obžalobce dobré jméno ohrozil sám svým chováním. Při rozhodování otázky odškodnění sejde hlavně na tom, zda jsou tu ohledně obžalovaného zvláštní okolnosti odůvodňující vedle potrestání ještě uložení zvláštního zadostučinění, jež by bylo odůvodněno na př. tam, kde příkoří bylo, způsobeno zvláštní lehkomyslností, kde je zvláště těžké a úplně bezdůvodné. To v souzeném případě tvrditi nelze, neboť, i když se plný důkaz pravdy obžalovanému, nepodařil, přece jest přihlížeti k tomu, že výtky obžalobci v článku činěné nebyly úplně bezpodstatné, an starosta Z podle své vlastní výpovědi, vyzval obžalobce, by (pro nesprávnosti povahy v tomto článku uvedené) jako chudinský referent resignoval. Není tu proto podle náboru zrušovacího soudu důvodu pro použití § 17 odst. 1 tisk. nov., pročež bylo odvolání vyhověno a odsouzení k odškodnému z napadeného rozsudku vyloučeno.