Čís. 3769.Hanobení ve smyslu § 14 čís. 5. zák. na ochr. rep. nemusí poukazovati k možnosti a k pravděpodobnosti útoku na hanobený národ a již podle povahy své popuzovali k takovému útoku; stačí vzdálenější nebezpečí, pouhá možnost ohrožení obecního míru, která nastává přeměnou národnostní snášenlivosti v národní nevraživost. Obecný mír jest ohrožen bez rozdílu, zda hrozí výbuchy národní zášti již v době hanobení či teprve pro dobu pozdější, zda se strany příslušníků hanobeného národa či stranníků hanobitele, a zda v rozsahu větším či menším.V hanobení jednotlivců lze spatřovali hanobení celé skupiny (národa), směřoval-li projev podle okolností, za kterých se stal, i jiným poznatelně proti celému národu a byl-li tento širší význam i hanobitelem zamýšlen.(Rozh. ze dne 6. února 1930, Zm II 326/29.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 12. srpna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50. sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Uplatňujíc důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 9. písm a) tr. ř. napadá zmateční stížnost rozsudek prvé stolice ve výrocích, že souzený projev byl hanobením českého národa a že projev ten mohl ohroziti obecný mír v republice. Napadajíc tento výrok, nemůže míti stížnost úspěch již proto, že rozsudek předpokládá kromě způsobilosti projevu, ohroziti obecný mír, i jeho způsobilost, snížiti vážnost republiky. Druhý předpoklad není stížností napaden, takže nelze ani přezkoumati, zda je předpoklad ten řádně opodstatněn jedinou k němu se vztahující větou rozhodovacích důvodů, že zlehčované české obyvatelstvo republiky tvoří její hlavní jádro. Obě, rozsudkem předpokládané stránky způsobilosti souzeného projevu jsou zákonem uvedeny střídavě a zákonný znak, o který v této způsobilosti projevu jde, zůstal by proto způsobem vyhovujícím správnému výkladu zákona opodstatněn, i kdyby se stal náporem stížnosti vratkým a odpadl jeden z obou rozsudečných předpokladů stížností napadený. Než nehledíc k tomu, nelze souhlasiti s názorem stížnosti, že hanobení musí poukazovati k možnosti a k pravděpodobnosti útoku na hanobený národ a již podle povahy své popuzovati k takovému útoku. Přímé popuzování k útokům (k násilnostem nebo k jiným nepřátelským činům) proti skupině obyvatelstva pro její národnost, vyvolávání bezprostředně hrozícího nebezpečí skutečného porušení obecného míru výbuchy národnostního záští předpokládá jen přísnější ustanovení § 14 čís. 2. zákona na ochranu republiky. Pro skutkovou podstatu přečinu podle § 14 čís. 5. cit. zákona stačí vzdálenější nebezpečí naznačeného směru, pouhá možnost ohrožení obecného míru, která nastává přeměnou národnostní snášenlivosti, jež jest podmínkou klidného soužití národnostních skupin, v národnostní nevraživost, která se vyvolává zlehčováním jedné skupiny v myslích příslušníků jiné a pocitem utrpěné potupy v myslích příslušníků této skupiny, a jež pak může býti pramenem výbuchů národnostní zášti. V tomto smyslu jest obecný mír ohrožen bez rozdílu, zda hrozí výbuchy naznačeného rázu jíž v době hanobení či teprve pro dobu pozdější, zda se strany příslušníků hanobeného národa či stranníků hanobitele a zda v rozsahu větším či menším. Proto nezáleží na okolnosti stížností zdůrazňované, že obžalovaný stál sám proti pěti příslušníkům hanobeného jím národa, ani na tom, že podle zvláštních okolností případu nebylo se obávati, že účinky hanobícího projevu zasáhnou větší kruhy obyvatelstva. Stačí možnost, že příslušníci hanobeného národa sáhnou k činné odvetě za způsobené jejich národu příkoří a že v budoucnosti následkem souzeného projevu mohly býti — jak rozsudek uvádí — národnostní protivy v J. snadno vydráždněny. Přihlížel-li nalézací soud v úvahách, zda může z projevu nastati nebezpečí zákonem stíhané, i k národnostním poměrům místa činu, řídil se správně ustálenou zásadou, že význam a směr projevu jest určití nejen podle jeho doslovu, nýbrž i přihlížejíc k okolnostem, za kterých se stal, zejména tedy k poměrům, které tu byly v době a na místě projevu, takže jest mylným názor stížnosti, že nebezpečnost hanobení může plynouti jedině z povahy hanobícího projevu, t. j. patrně z jeho doslovu a smyslu.Zrušovací soud vyslovil již opětovně; že prostředkem hanobení celého národa může býti i hanobení jednotlivých jeho příslušníků. Proto nelze vytýkati důvodně právní mylnost stanovisku nalézajícího soudu, projevenému větou rozhodovacích důvodů, že nadávka »takoví čeští všiváci« proti mladíkům české národnosti dotýkala se české národnosti, aniž další větě, že touto nadávkou bylo zlehčováno české obyvatelstvo republiky. Dokazuje-li stížnost, že nadávka nebyla hanobením celého českého národa, usiluje jen o jiný výklad, než který dal souzenému projevu svou činností skutkově-zjišťovací jediné k tomu povolaný soud nalézací. V oněch rozhodnutích vyslovil zrušovací soud dále, že v hanobení jednotlivce (jednotlivců) lze spatřovati hanobení celé skupiny, k níž jednotlivec (jednotlivci) přísluší, jen za okolností, poukazujících k takovému širšímu významu hanobení a k dále jdoucímu úmyslu pachatelovu. Proto bylo i v souzené trestní věci povinností nalézacího soudu přezkoumati výsledky hlavního přelíčení po té stránce, zda poukazují k užšímu či k širšímu významu a účelu hanobícího projevu, a uvésti důvody, ze kterých dospěl k onomu výkladu projevu, k přesvědčení, že projev směřoval podle okolností, za kterých se stal, i jiným poznatelně proti celému českému národu a že tento širší význam byl i obžalovaným zamýšlen. Této povinnosti soud v rozsudku nedostál, takže jeho výrok, že se nadávka dotýkala celého národa a byla zlehčováním českého obyvatelstva (o úmyslu obžalovaného rozsudek vůbec nemluví) je stižen zmatkem nedostatku důvodů. Zmatek ten je stížností zřetelným poukazem uplatňován. Neboť uvažuje sama o významu souzeného projevuje a, zdůrazňuje-li v těchto úvahách, že se projev ten nemůže vztahovati na celý národ ani podle obecné mluvy, ani podle svého způsobu, přesněji ani podle smyslu, jaký jest mu dáti podle obecné mluvy, ani podle okolností, za kterých byl učiněn, vytýká tím zřejmě, že se soud v předpokladech onoho výroku nevypořádal se smyslem projevu, k němuž poukazuje jeho doslov, a s okolnostmi, za kterých se stal, ač to i ono poukazuje podle názoru stížnosti a může skutečně poukazovati k tomu, že se projev dotýkal jen jednotlivců, proti nimž byl vysloven.