Čís. 3734

Zákon o úplatkářství (ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n.) v § 9 nerozlišuje, zda prospěch byl poskytnut aktivním (§ 2) nebo pasivním (§ 3) způsobem úplatkářství jakožto trestného činu, a nečiní propadnutí jeho závislým na ničem jiném, než že byl prospěch poskytnut (trestným způsobem); stačí proto k propadnutí zjištění toho neb onoho trestného činu, i zjištění pasivního úplatkářství podle § 3 zákona, aniž je třeba zjištění trestné viny na straně toho, kdo prospěch veřejnému činiteli poskytl.
Propadnutí prospěchu jest vedlejším trestem, jenž má postihnouti toho, kdo trestný čin spáchal; neodvislými od něho jsou soukromo-právní nároky, které vzcházejí proti pachateli trestného činu osobě činem poškozené. Tyto mají v trestním řízení pro svoji civilně-právní povahu jen postavení adhaesní (§§ 46 a násl., 366 tr. ř.) a jako takové nemohou nijak brániti uspokojení prvého účelu trestního řízení, postihnouti pachatele zákonným trestem (propadnutím prospěchu).
Mohou proto vedle sebe býti uloženy i propadnutí prospěchu jako
vedlejší trest podle § 9 zák. o úplatkářství, i náhrada soukromoprávních nároků poškozených podle § 366 tr. ř.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1930, Zm II 205/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 7. března 1929, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými přečinem podle § 3 odst. 1 zákona o úplatkářství ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., nebylo však podle § 9 cit. zák. vysloveno propadnutí poskytnutého prospěchu majetkového ve prospěch státu, a vyslovil, že podle § 9 zák. o úplatkářství ze 3. července 1924, čís. 178 Sb. z. a n. propadají ve prospěch státu majetkové prospěchy, jež byly obžalovaným poskytnuty podle odsuzující části rozsudku, a to Antonínu T-ovi v částkách 50, 80, 100, 50 a 100 Kč, Fabiánu K-ovi pak v částkách 200, 70, 112, 100, 100 a 70 Kč. Výrok o povinnosti k náhradě škody soukromým účastníkům zůstává v platnosti.
Důvody:
Obžalovaní byli uznáni vinnými, že jako veřejní činitelé za vykonání úkonů, k nimž jako soudní kancelářští asistenti byli povoláni, totiž za provedení odevzdací listiny z moci úřední, žádali a sobě poskytnouti dali prospěch nikoliv nepatrný, na nějž neměli práva, a to od různých osob částky ve výroku uvedené. Nalézací soud uznal, že obžalovaní jsou povinni tyto částky dárcům do 14 dnů po právomoci rozsudku nahradili, odepřel však podle důvodů vysloviti propadnutí poskytnutých majetkových prospěchů ve prospěch státu, neboť podle názoru soudu předpokládá ustanovení § 9 zákona čís. 178/1924 zavinění i na straně těch osob, jež majetkové prospěchy poskytly; uváží-li se však, že tyto osoby nevěděly a ani věděti nemohly, že obžalovaní byli podle předpisů povinni knihovní pořádek provésti z úřední moci bez jakéhokoliv poplatku, že tedy ony osoby samy byly uvedeny v tomto směru omyl, a nebyly-li si vědomy, že se dopustily nedovoleného činu, nelze prý vysloviti propadnutí poskytnutých peněžitých částek na újmu oněch osob, jež beztoho jsou jednáním obžalovaných majetkově poškozeny. Zmateční stížnost státního zastupitelství napadá rozsudek, pokud jím nebylo podle § 9 cit. zák. vysloveno propadnutí poskytnutých majetkových prospěchů, právem důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 11 tr. ř. Z § 9 zák. nikterak nevyplývá omezení, jež do něho vkládá nalézací soud, naopak jeho zcela všeobecné objektivní rčení »byl-li poskytnut prospěch majetkový« nasvědčuje zcela nepochybně tomu, že se toto ustanovení vztahuje i ke skutkové podstatě trestných činů podle § 2 zák., i oněch podle § 3 zák., u nichž obou jest jednou ze skutkových náležitosti poskytnuti prospěchu, v onom případě aktivní, v tomto pasivní. Skutková podstata toho i onoho trestného činu, aktivního i pasivního úplatkářství jest dána buďto u úplatkáře majetkový prospěch poskytujícího neb u veřejného činitele, prospěch poskytnouti si dávajícího, zcela samostatně bez ohledu na to, zda i druhá při tom podle podstaty trestného činu súčastněná strana (v prvním případě veřejný činitel, v druhém ten, kdo prospěch veřejnému činiteli poskytuje) vedle přijeti nebo poskytnuti prospěchu splnila i ostatní náležitosti skutkové podstaty trestného činu, a zda tedy i na její straně je dán odpovídající trestný čin podle § 3, po případě § 2 zákona. Nerozlišuje-li zákon v § 9 v tom směru, zda prospěch byl poskytnut aktivním (§ 2) nebo pasivním (§ 3) způsobem úplatkářství jakožto trestného činu, a nečiní-li jeho propadnutí závislým na ničem jiném, než že byl poskytnut, čemuž ovšem, poněvadž jde o vedlejší trest, jest rozuměti, že byl poskytnut trestným způsobem, stačí k propadnutí zjištěni toho neb onoho trestného činu, tedy jmenovitě i zjištění pasivního úplatkářství podle § 3 zák., aniž je třeba zjištěni trestné viny na straně toho, kdo prospěch veřejnému činiteli poskytl. Odepřel-li nalézací soud, vycházeje z opačného, nesprávného právního názoru vysloviti ve prospěch státu zákonem nařízené propadnutí darů, poskytnutých obžalovaným, překročil při vyměřováni trestu svou trestní moc, což mu zmateční stížnost právem vytýká důvodem zmatečnosti podle § 281, čís. 11 tr. ř.
I zmateční stížnost má zřejmě za neslučitelné, by bylo vysloveno propadnutí a zároveň uložena náhrada těchto částek soukromým účastníkům, neboť navrhuje, by byli odkázáni na pořad práva civilního.
Propadnutí prospěchu jest však vedlejším trestem, jenž má postihnouti toho, kdo trestný čin spáchal; zcela neodvislými od něho jsou soukromoprávní nároky, které vzcházejí proti pachateli trestného činu osobě, činem tím poškozené. Tyto, jakž vyplývá z §§ 46 a násl. a 366 tr. ř., mají v trestním řízení pro svoji civilně-právní povahu jen postavení adhaesní a jako takové nemohou nijak brániti uspokojení prvého účelu trestního řízení, postihnouti pachatele zákonným trestem, v souzeném případě propadnutím prospěchu, jenž byl veřejnému činiteli poskytnut a bezprávně rozmnožil jeho majetek. Mohou proto zcela dobře vedle sebe býti uloženy i propadnutí tohoto prospěchu jako vedlejší trest podle § 9 zák. o úplatkářství, i náhrada soukromoprávních nároků poškozenými podle § 366 tr. ř. a není důvodu, by podle konečného návrhu zmateční stížnosti při vyslovení přijatých prospěchů za propadlé byli soukromí účastníci, jimž soud v rozsudku náhradu přiznal, poukázáni na pořad práva civilního, nehledíc ani k tomu, že státnímu zastupitelství nepřísluší opravný prostředek proti výroku o nárocích soukromoprávních. S tímto obmezením shledána zmateční, stížnost odůvodněnou, pročež jí bylo vyhověno a uznáno právem, jak se stalo.

Citace:

č. 3734. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 26-28.