Čís. 3965.

Porotní soud jest povinen dáti porotcům eventuální otázku, jsou-li tvrzení, jichž se obhajoba k odůvodnění návrhu na tuto otázku dovolávala, skutečně s to, by opodstatnila skutkovou podstatu jiného méně trestného činu ve směru objektivním i subjektivním.
Pokud nejde o porušení předpisu § 320 tr. ř. a o zmatek čís. 6 § 344 tr. ř., nebyla-li dána ke hlavní otázce na zločin loupeže eventuelní otázka na zločin krádeže.
(Rozh. ze dne 15. října 1930, Zm II 303/30).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Olomouci ze dne 13. června 1930, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupeže podle §§ 190, 194 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti čís. 4 a 6 § 344 tr. ř., nelze přiznati oprávnění. Při hlavním přelíčení navrhl stěžovatelův obhájce, by byla dána porotcům pro případ záporného zodpovědění první hlavní otázky na zločin loupeže otázka eventuální na zločin krádeže. Porotní dvůr soudní zamítl návrh v podstatě z důvodu, že se obžalovaný sám nehájil, že tašku odcizil, nýbrž tvrdil, že ji našel na zemi, a, shledav, že je prázdná, a věda, že patří K-ovi, rozhodl se prý odevzdati ji policejnímu strážníkovi. Pro zamítnutí návrhu uplatňuje stěžovatel důvod zmatečností čís. 6 § 344 tr. ř., tvrdě, že zodpovídání se obžalovaného — (že vzal a přivlastnil si tašku, která vypadla soukromému účastníku K-ovi na zem a tudíž byla ještě v jeho držení), napovídá skutkovou podstatu krádeže, i když obžalovaný po subjektivní stránce popíral úmysl odciziti věc, a že tudíž zavazovalo porotní dvůr soudní, by dal porotcům navrženou eventuální otázku na krádež. Zmateční stížnost jest na omylu. Z ustanovení § 320 tr. ř. plyne, že porotní dvůr soudní jest povinen dáti porotcům eventuální otázku, jsou-li tvrzení, jichž se obhajoba dovolávala k odůvodnění návrhu na tuto otázku, skutečně s to, by opodstatnila skutkovou povahu dotyčného méně trestného jiného činu — tu krádeže, rozumí se, že ve směru objektivním i subjektivním. Tomu však v souzeném případě tak nebylo. V přípravném řízení obžalovaný popřel jakoukoliv účast na přepadení a oloupení K-ově a netvrdil ani, že odcizil K-ovi tašku, ať s penězi nebo prázdnou, nepouživ při tom násilí. Srov. obsah protokolu o zodpovědném výslechu obžalovaného: »Když jsem to viděl (že se druzí s K-em tahali a Č. se na něho vrhl), chytil jsem prostitutku za ruku a utíkali jsme k mému bytu do ulice Brandlové ...... doběhli nás D., Č. a T. a onen mi neznámý muž a ukazovali mně náprsní tobolku onoho neznámého muže. Já jsem vzal tašku do ruky a oni čtyři mladíci mně sdělili, že měli smůlu, že v tašce nic nebylo. Já jsem si tašku řádně prohlédl, při čemž jsem jim vytýkal, co dělali . . . . . . předal jsem tobolku na žádost Č-ovi«. Později líčil věc podobně, dodávaje, že vzal tobolku, kterou měl v ruce D., do ruky ze zvědavosti, viděl, že je prázdná, že v ní jsou jen nějaké papíry, a že mu ji Č. vzal a že u něho již zůstala. Při hlavním přelíčení udal jako dříve, nově dodal, že sice viděl, že K. má peníze, že je viděl, ale že není kapesní zloděj a o K-ovu tašku se nestaral. V dalším zodpovídání vyslovil pochybnosti, zda měl K. vůbec peníze, najmě tak velikou částku. Vysvětluje si věc tak, že K. tašku ztratil, ano mrzlo, K. neměl rukavice a prsty měl následkem toho ztvrdlé, takže mohl dáti tašku mimo kapsu, když ji zastrkoval. Nově udal, že při nastalé tahanici mezi D-em, Č-em a společníky s jedné a K-em s druhé strany rozbranoval soupeře, by se nebili, a při tom prý stoupl na něco měkkého; shýbl se a zdvihl tašku; myslel, že patří té dívce; odcházel s ní domů; náhle zpozoroval, že je to mužská taška; když se ani D., ani Č., kteří ho dohonili, k tašce nechtěli znát, otevřel ji; byl v ní jen bílý papír, účet na jízdní kolo odkudsi z H. Z toho usoudil, že je taška K-ova a rozhodl se, že si ji nechá a ráno že ji dá strážníkovi. Z tohoto vylíčení je patrno, že obžalovaný tvrdil a připustil jen, že zdvihl cizí prázdnou tašku, pokusil se ji vrátiti přítomné dívce a pak spoluobžalovaným, maje za to, že jim patří, když pak usoudil podle obsahu, že patří K-ovi, že se rozhodl ji odevzdati na policii. Popíral tedy obžalovaný od počátku a vůbec, že odňal tašku pro svůj užitek v zlodějském úmyslu, jak vyžaduje skutková podstata trestné krádeže, a porotní dvůr soudní nebyl ani oprávněn, tím méně povinen dáti porotcům eventuální otázku, ana obhajoba obžalovaného neopodstatňovala skutkovou podstatu krádeže ve směru subjektivním vůbec. Nevyhověním návrhu nebyl porušen zákon v ustanovení § 320 tr. ř., a nebyla zaviněna zmatečnost rozsudku podle čís. 6 § 344 tr. ř.

Citace:

Čís. 3965. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 507-509.