Čís. 3930.

Jde-li o překročení zvlášť vyhlášeného bezpečnostního předpisu, jejž pachatel znal nebo znáti byl povinen (§ 46 odst. 1 nař. čís. 81/1910), záleží subjektivní vina (culpa) již v samém překročení předpisu, buď vědomém neb i jen zaviněně nevědomém.
(Rozh. ze dne 4. září 1930, Zm II 363/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl v neveřejném zasedání zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 26. srpna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti bezpečnosti života podle § 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost, uplatňujíc zmatek čís. 9 a) § 281 tr. ř., namítá, že tu není subjektivní podstaty § 335 tr. zák., ano prý je obecně známo, že se na volné trati všeobecně jezdí rychlostí 80—90 km za hodinu, že se tato rychlost všeobecně považuje za normální, nikoliv za nepřiměřenou, a že tedy ani obžalovaný nemohl postříci, že se jízdou 50—60 km za hodinu může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství tělesné bezpečnosti lidí. Leč stížnost jest formálně pochybena. Aby stěžovatel mohl důvodně uplatňovati zmatek podle čís. 9 a), musil by dokazovati, že skutkový stav, nalézacím soudem přijatý, podle správného výkladu zákona neodůvodňuje odsouzení obžalovaného. Soud béře v ohledu subjektivní viny obžalovaného za prokázáno, že obžalovaný jel příliš rychle (a neopatrně), rychlostí přes 45 km za hodinu, a že se tím dopustil jednání, o němž .... i podle předpisů zvláště vyhlášených — (zřejmě jest míněn § 46 odst. 1 nař. čís. 81/1910) .... mohl seznati, že se jím může způsobiti nebo zvětšiti nebezpečenství života a tělesné bezpečnosti lidí. Praví-li stížnost, že to obžalovaný nemohl seznati, opouští skutkový předpoklad soudu a brojí nepřípustným způsobem proti soudcovskému hodnotění výsledků průvodního řízení (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.). Ve skutečnosti jde tu o výtku neúplnosti rozsudku podle čís. 5 § 281 tr. ř., an stěžovatel patrně chce říci, že soud při zjišťování subjektivní podstaty nevzal v úvahu obecně známou skutečnost, že se v praxi jezdí rychlostí 80—90 km za hodinu a že se to nepovažuje za přílišné, za nepřiměřené. Než tuto okolnost nemusel soud bráti v úvahu, poněvadž z ní nelze dovoditi nic pro subjektivní vinu obžalovaného, neboť kde jde, jako tu, o překročení zvlášť vyhlášeného bezpečnostního předpisu, jejž obžalovaný znal nebo znáti byl povinen, záleží subjektivní vina (culpa) již v samém překročení předpisu, buď vědomém neb i jen zaviněně nevědomém. Kromě toho budiž poukázáno i k tomu, že stěžovatel ani netvrdí, že jest obecně známo, že při obvyklé jízdě 80—90 km za hodinu nebývá bezpečnost lidská ohrožena, což by se ani důvodně tvrditi nemohlo.

Citace:

Čís. 3930. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 417-418.