Čís. 3959.

Záruka třetí osoby (pachatelova otce) za obligační nároky na odškodnění nevylučuje skutkovou podstatu zpronevěry ani, byla-li uznána poškozeným za dostatečnou.
(Rozh. ze dne 8. října 1930, Zm I 844/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 19. července 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 183 tr. zák. a zákona ze dne 21. března 1929, čís. 31 sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost popírá důvodem zmatečnosti podle § 281. čís. 9 a) tr. ř. zpronevěru po objektivní i subjektivní stránce na tom základě, že vzhledem ke zjištěné, svědkem Václavem V-em za dostatečnou uznané záruce, kterou dal předem otec obžalovaného za případnou škodu, jež by z jednání obžalovaného vznikla, nemohla ani škoda vzniknouti a nemohl proto býti u obžalovaného ani zlý úmysl, ano bylo jisto a obžalovaný to věděl, že vzhledem k dané kauci nemůže nikdo přijíti ke škodě. Než jak již nejvyšší soud vídeňský (sr. Sb. rozh. čís. 1239, 2806 a jiné) a důsledně i československý stále rozhoduje (srv. Sb. rozh. n. s. čís. 1287, 2014, 2156, 2200, 3014 a mnohé jiné) není v zákonném pojmu zadržení nebo přivlastnění si svěřené věci obsažen úmysl způsobiti škodu; po subjektivní stránce stačí vědomí hmotné bezprávnosti zadržení nebo přivlastnění svěřené věci. I po objektivní stránce záleží poškození, před nímž má toto zákonné ustanovení chrániti, již v újmě, kterou oprávněná osoba utrpí na svém vlastnickém právu k svěřené věci, s níž pachatel bezprávně naložil jako by s věcí vlastní tím, že ji za sebou zadržel nebo si ji přisvojil, a ji takto odňal disposici vlastníkově. Před poškozením těchto práv, které ustanovení § 183 tr. zák. především chrání, nechránila ovšem vlastníka svěřených věcí záruka otce obžalovaného za obligační nároky na odškodnění, jež podle §§ 367, 1193 a násl. obč. zák. vznikly svěřiteli věcí teprve jich bezprávným zcizením, tudíž porušením práv vlastnických, jímž však byl trestný čin již dokonán. Ani v objektivním směru nevylučuje tudíž ona záruka skutkovou podstatu zpronevěry, chránící především právo vlastnické. Je proto bezvýznamné pro právní posouzení, co nalézací soud v důvodech uvedl o záruce, že nelze předpokládati, že se otcova záruka za syna vztahovala na jakoukoli škodu jednáním jeho syna v budoucnosti způsobenou, a jest proto k tomu se vztahující vývody zmateční stížnosti ponechati bez bližšího rozboru. Pokud však zmateční stížnost, majíc zřejmě na zřeteli peníze, utržené za svěřené věci, poukazuje k tomu, že jest zpronevěra vyloučena, byl-li pachatel s to, by přivlastněné peníze nahradil, jest jí odvětiti, že mu peníze za prodané věci podle rozsudkového zjištění oprávněným vlastníkem věcí k prodeji do komise daných nebyly vůbec svěřeny, ani kupující měli zaplatiti přímo Václavu V-ovi; za zpronevěřené jest proto považovati zboží, obžalovaným rozprodané, za něž si utržené peníze ponechal. Ostatně by ani při penězích nebyla zpronevěra vyloučena již záručním závazkem třetí osoby za případnou škodu, třebaže byla záruka uznávána poškozeným za dostatečnou, neboť dle rozhodnutí čís. 3314 Sb. r. n. s. lze při zastupitelných věcech zpronevěru vyloučiti jen, byly-li tu již v době zpronevěry pohotové prostředky použitelné právě k tomu účelu, by pachatel svému závazku dostál a příkazu kdykoliv vyhověl, což o pouhé záruce třetí osoby říci nelze. Námitky podle § 281 čís. 9 a) tr. ř. jsou tudíž bezdůvodné.

Citace:

Čís. 3959. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 499-500.