Čís. 3815.

Zákon o úplatkářství nemá pod pojmem »úkonů« v § 3 pokud se týče 2 na mysli jen takový úkon, s jehož vykonáváním neb opomenutím je spojena určitá škoda nebo nesprávnost (v úřadování); účelem zákona jest chrániti ryzost veřejného úřadování vůbec, bez ohledu na připadne následky s úkonem spojené.
Skutková podstata § 3 zákona jest tu jen, když veřejný činitel žádal prospěch za to, že bude vykonán neb opomenut úkon k němuž je tento činitel povolán.
(Rozh. ze dne 20. března 1930, Zm 1 697/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 27. srpna 1929, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle § 3 zákona ze dne 3. července 1924, čís. 178 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5, 9 a) a 10 § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Podle výroku rozsudku byl obžalovaný uznán vinným přečinem podle § 3 zákona o úplatkářství, spáchaným tím, že žádal od Jana F-y prospěch, zaplacení 1 000 Kč za to, že bude s Janem F-ou uzavřena smlouva přijetím jeho nabídky u stavebního úřadu obce P. Leč v důvodech rozsudkových uvádí se po vylíčení skutkového děje podle údaje svědka F-y v odstavci druhém, že činnost stěžovatelova netvoří, jak obžaloba předpokládá, skutkovou podstatu nedokonaného podvodu, nýbrž přečinu § 3 cit. zák., poněvadž obžalovaný si chtěl zjednati pro sebe prospěch jen za to, že »opraví (početní) chyby«, které skutečně v nabídce Jana F-y byly. Je na snadě, že je mezi výrokem rozsudkovým a důvody podstatný rozpor, ano bylo podle výroku uznáno na vinu, poněvadž bylo požadováno 1 000 Kč za to, že bude s F-ou uzavřena smlouva, kdežto důvody rozsudku se o tomto účelu závadné činnosti stěžovatelovy vůbec nezmiňují a předpokládají, že činnost stěžovatelova směřovala jen k tomu, by opravil v nabídce početní chyby. Podle tohoto stavu věci není vůbec jasno a nevysvítá z rozsudku, k čemu vlastně činnost obžalovaného směřovala; v rozsudkových důvodech nejsou uvedeny důvody pro činnost výrokem pozastavenou, a jest v nich zjištěna činnost od výroku rozdílná. Odsuzující výrok není tedy udržitelný, pročež bylo zmateční stížností vyhověti a za předpokladů § 5 novely k trestnímu řádu uznati, jak se stalo. K vůli úplnosti se připomíná ještě toto: Názor zmateční stížnosti, že zákon o úplatkářství pod pojmem »úkonu« v § 3 pokud se týče 2 má na mysli jen takový úkon, s jehož vykonáním neb opomenutím je spojena určitá škoda nebo nesprávnost (asi v úřadování), není správný; pro tak úzký výklad není opory v zákoně, jehož účelem jest chrániti ryzost veřejného úřadování vůbec, bez ohledu na případné následky s úkonem spojené. Naproti tomu jest přisvědčiti stížnosti, že skutková podstata § 3. cit. zák. jest tu jen, když veřejný činitel žádal prospěch za to, že bude vykonán neb opomenut úkon, k němuž je tento činitel povolán, což bude při novém přelíčení náležitě zjistiti.

Citace:

č. 3815. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 191-193.