Čís. 3989.

Jakmile právoplatným použitím rozhodnutí presidenta republiky ze dne 19. října 1928 platí domněnka § 1 odst. 2 zák. o podmíněném odsouzení, že vinník nebyl odsouzen, není tu předpoklad pro rozhodování, zda mají býti vykonány oba tresty, ani pro to, zda má býti podmíněně odložen i trest dodatečně přisouzený a pro určení, že zkušební doba, stanovená při pozdějším odsouzení, platí i pro první odsouzení.
Ustanovení § 18 odst. (2) zákona o podmíněném odsouzení platí i v případě, že na osvědčení se podmíněně odsouzeného bylo uznáno použitím amnestie ze dne 19. října 1928; o takový případ však nejde, bylo-li již na konci zkušební doby pro trestný čin, spáchaný již před prvním rozsudkem, v běhu nové trestní řízení (§ 18 čís. 1 zákona).
(Rozh. ze dne 7. listopadu 1930, Zm I 499/30).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze 6. prosince 1928, Tk II. 11329/28, pokud jím byla prodloužena na tři roky zkušební lhůta, uložená obžalovanému rozsudkem okresního soudu na Král. Vinohradech ze dne 30. listopadu 1927, č. j. T 1088/27, a rozhodnutím vrchního zemského soudu v Praze ze dne 5. února 1929, č. j. Tov 81/29, pokud byl podle § 6 čís. 4 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n. nařízen výkon trestu z téhož rozsudku, byl porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 2 a § 6 čís. 4 zák. o podmíněném odsouzení ze 17. října 1919, čís. 562 Sb. z. a n., jakož i v §§ 223, 226 tr. zák. vzhledem k §§ 64 čís. 11 a 103 Ústavní listiny z 29. února 1920, č. 120 Sb. z. a n. a na jich základě vydanému rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 (čl. III. odst. 2); oba výroky se zrušují.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu na Král. Vinohradech ze dne 30. listopadu 1927, T 1088/27 byl obžalovaný odsouzen pro přestupek podvodu podle §§ 8, 197, 461 tr. zák. do vězení na 5 dnů, při čemž mu byl povolen podmíněný odklad výkonu trestu se zkušební lhůtou jednoho roku. Pravoplatným usnesením okresního soudu trestního v Praze ze dne 27. listopadu 1928 byl mu tento trest podle rozhodnutí presidenta republiky ze dne 19. října 1928 prominut s účinky § 1 zákona o podmíněném odsouzení, že se totiž pokládá za to, že nebyl odsouzen. Rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 6. prosince 1928, Tk II 11329/28 byl obžalovaný odsouzen pro zločin podvodu podle §§ 197, 200 tr. zák., spáchaný koncem října 1927, tudíž ještě před vynesením onoho rozsudku, vzhledem k němu a se zřetelem na § 265 tr. ř. do žaláře na 3 měsíce. Výkon tohoto trestu byl odložen se zkušební dobou tří roků, na kteroužto dobu byla prodloužena i lhůta podle rozsudku okresního soudu na Král. Vinohradech T 1088/27. Do tohoto rozsudku podalo státní zastupitelství odvolání co do trestu a co do přiznání podmíněného odkladu výkonu trestu. Rozhodnutím vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 1929 Tov 81/29 bylo odvolání z výše trestu zamítnuto, odvolání z povolení podmíněného odkladu výkonu trestu však vyhověno a obviněnému podmíněné odsouzení nepovoleno. Zároveň byl podle § 6 čís. 4, zákona čís. 562/1919 sb. z. a n. nařízen výkon trestu z rozsudku okresního soudu na Král. Vinohradech T 1088/27.
Tím i oním rozhodnutím byl porušen zákon v ustanoveních ve výroku uvedených, jakmile pravoplatným použitím rozhodnutí presidenta republiky z 19. října 1928 nastoupila podle poslední jeho věty s účinkem ke dni 28. října 1928 domněnka § 1 odst. 2 zák. o podm. odsouzení, že vinník odsouzen nebyl, nebylo tu v době, kdy zemský trestní soud v Praze dne 6. prosince 1928 a vrchní soud v Praze dne 5. února 1929 vynášely rozsudek odsuzující pro skutek spáchaný před oním prvým rozsudkem, již onoho prvého odsouzení a nebylo tudíž zákonného předpokladu § 6 čís. 4 zák. o podm. odsouzení ani pro rozhodování, zda mají býti vykonány oba tresty, jak uznal vrchní soud, ani však pro to, zda má býti podmíněně odložen i trest dodatečně přisouzený a pro určení, že zkušebná doba, stanovená při pozdějším odsouzení, platí i pro odsouzení první, jak rozhodl zemský soud trestní v Praze. Zákon o podmíněném odsouzení má sice v § 18 odst. 2 ustanovení, podle něhož se dodatečným nařízením výkonu odloženého trestu zruší účinnost rozhodnutí, byť i právoplatného, že se podmíněně odsouzený osvědčil, to však jen pro případ, že dojde do roka po době zkušební k trestnímu řízení pro zločin spáchaný v době zkušební a že vinník je odsouzen; nejvyšší soud v rozhodnutí čís. 3839 sb. n. s. uznal toto ustanovení za platné i v případě, že na osvědčení se podmíněně odsouzeného bylo uznáno použitím oné amnestie. O takový případ tu však nejde, neboť tu již na konci doby zkušební (dne 28. října 1928) bylo pro trestný čin již před prvním rozsudkem spáchaný v běhu nové trestní řízení (§ 18 čís. 1 zák.), jež by ovšem, ano rozhodnutí presidenta republiky o amnestii nemá ustanovení, jež by v takovém případě bránilo jeho plnému použití na trest již podmínečně uložený, nemohlo býti důvodem ani pro to, by se zkušebná doba až do ukončení nového řízení prodloužila ve smyslu § 18 odst. 1 zák. Poněvadž však ani zákon neruší nijak účinnost takových rozhodnutí, ve kterých přes překážku tohoto ustanovení bylo právoplatně vysloveno, že se vinník osvědčil a že tedy účinek § 1 odst. 2 zákona nastal, lze se tím méně dotýkati právomocného usnesení, podle něhož tyto účinky nastaly na základě amnestie presidenta republiky, jejímuž použití, jak řečeno, ono zahájené řízení na překážku býti ani nemohlo.

Citace:

Čís. 3989. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 556-558.