Čís. 1666.

Trestání válečné lichvy (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Lichevní zákon ohrožuje v §u 2 trestem úmyslné zatajování jak zásob vlastních, tak i zásob předmětů potřeby, jež k oznámení povinný pro jiného uschovává, však jen tehdy, stalo-li se porušením povinnosti pachatelovy, podati vysvětlení.
(Rozh. ze dne 13. června 1924, Zm I 3/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Táboře ze dne 28. listopadu 1923, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přečinem zatajování zásob podle §u 2 odstavec druhý zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc krajskému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nelze ovšem okolnosti, že vejce, o něž jde, byla v době prohlídky u obžalovaného již osobě třetí pevně zaprodána, připisovati rozhodující význam, jak se o to pokouší zmateční stížnost, poněvadž § 2. lichevního zákona týmž trestem ohrožuje zatajování i zásob vlastních i zásob předmětů potřeby, jež k oznámení povinný uschovává pro jiného. Proto nelze uznati odůvodněnou zmateční stížnost, pokud pro pominutí (nedocenění) této, při hlavním přelíčení tvrzené okolnosti označuje odsuzující výrok za neúplný ve výroku o rozhodujících skutečnostech (§ 281 čís. 5 tr. ř.), pokud se týče právně pochybený (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.). Pokud zmateční stížnost dovolává se omylu skutkového následkem neporozumění otázce kontrolních orgánů (§ 281 čís. 9 b) tr. ř.), přehlíží, že omyl nebo nedorozumění tvrzeného druhu nebyly soudem v rozsudku vůbec zjištěny, ba zjištěním rozsudku, že zatajení vajec stalo se úmyslně, jsou přímo vyloučeny. Přes to však pokládati jest zmateční stížnost za opodstatněnou, pokud označuje rozsudek v odsuzujícím výroku právně pochybeným, byť i ovšem z důvodu, stížností výslovně nevytýkaného. Lichevní zákon v §u 2 ohrožuje trestem úmyslné zatajování zásob předmětů potřeby úřadu jen tehdy, stalo-li se porušením povinnosti pachatelovy, podati vysvětlení. Důvodová zpráva výslovně k tomu poznamenává, že ne každé zatajování zásob je dle tohoto předpisu trestným, nýbrž jen takové, kde někdo zásoby přece zatají, ač má, ať individuálně, ať všeobecně uloženou mu povinnost, ohlásiti je. Předpis ten dlužno vykládati ve spojení s §§y 1—3 vládního nařízení ze dne 3. září 1920, čís. 516 sb. z. a n. o zásobování obyvatelstva a opatření důležitých státních podniků předměty potřeby. Tyto předpisy upravují povinnost k oznámení zásob předmětů potřeby. Ovšem podle §u 17 téhož nařízení jest každý povinen i mimo případy §u 1 nařízení úředně ustanoveným a řádně legitimovaným dozorčím orgánům dáti vysvětlení o zásobách, o zaplacení atd. Avšak kdo odepře jím uděliti vysvětlení dle tohoto §u, nebo dá vysvětlení nesprávná, tresce se toliko politickým úřadem peněžitou pokutou nebo vězením. Pro otázku skutkové podstaty podle §u 2 lichevního zákona je rozhodným, zda v tomto případě šlo o soupis zásob a porušení povinnosti podle §§ů 1—3 uvedeného nařízení, či jen o porušení povinnosti podle §u 17 tohoto nařízení. Jelikož soud prvé stolice se touto otázkou vůbec nezabýval, onoho předpokladu §u 2 lichevního zákona a vůbec povahy zakročení dotyčných dozorčích orgánů v rozsudku ani nezjistil, jest odsuzující výrok, na tomto nedostatečném podkladě spočívající, právně pochybeným. Bylo proto po této stránce zmateční stížnosti obžalovaného vyhověti, rozsudek ve výroku odsuzujícím zrušiti a věc k novému projednání a rozsouzení do první stolice vrátiti a sice soudu příslušnému dle článku IV. §u 2 zákona z 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.

Citace:

č. 1666. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 445-447.