Čís. 1545.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Schvalování činů nemravných a nezákonných podle §u 305 odstavec druhý tr. zák. (§u 16 zákona na ochr. rep.) nemusí se — na rozdíl od vychvalování — státi způsobem okázalým a slavnostním; stačí, popírá-li kdo nezákonnost trestného činu věda, že tím může zviklati právní nebo mravní názory jiných.
(Rozh. ze dne 14. března 1924, Kr I 311/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. března 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem proti veřejnému pokoji a řádu podle §u 305 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost opírá se o důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Namítá, že tu není náležitostí skutkové podstaty přečinu podle §u 305 tr. zák. ani ve směru objektivním, ani subjektivním. Obžalovaný nevychvaloval ani neschvaloval nezákonného činu, jak předpokládá § 305 tr. zák., nýbrž pronesl toliko nerozvážný výrok z rozčilení a vrozené žvanivosti, nemaje vůbec úmyslu, v §u 1 tr. zák. požadovaného. Avšak zmateční stížnosti nelze dáti za pravdu. Pod trestní sankci druhé věty §u 305 tr. zák. (nyní § 16 zák. na ochranu republiky) spadá nejen vychvalování, nýbrž i schvalování činů nemravných nebo nezákonných a vyzývání k takovým činům, děje-li se veřejně. K pojmu schvalování nežádá se na rozdíl od vychvalování, by se stalo slavnostním neb okázalým způsobem; stačí, popírá-li někdo nezákonnost takového činu, věda, že tím může zvyklati právní nebo mravní náhledy druhých. Ve směru subjektivním není třeba zvláštního úmyslu, stačí vědomí bezprávnosti. V tomto případě jest zjištěno, že obžalovaný ve stavu úplně střízlivém a přes to, že byl napomenut, veřejně, totiž v přítomnosti čtyř osob u holiče opětovně projevil své uspokojení nad veřejným útokem, spáchaným na ministra Dra Rašína slovy: že mu to (Dru Rašínovi) patří, že to (Šoupal) dobře udělal, že kdyby Dr. Rašín přišel do N., že by byl obžalovaný první, který by mu vrazil kudlu do krku (kejháku). Těmito slovy stěžovatel zřejmě omlouval a schvaloval trestný čin — vraždu — tedy jednání nezákonné. Pro otázku viny jest lhostejno, že obžalovaný jest snad mluvka a žvanil. Rozhodno jest. že pronesl výrok ve stavu příčetném, jsa si vědom jeho smyslu a dosahu a také možného účinku na přítomné. Bylo proto zmateční stížnost jako bezdůvodnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1545. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 224-225.