Čís. 1535.

Srážka dvou neosvětlených kol (§ 335 tr. zák.).
Pachatele neomlouvá, že také poškozený jednal neopatrně a tím svůj úraz spoluzavinil. I tu pachatel, chce-li býti účasten promlčení (§ 531 tr. zák.), musí nahraditi škodu dříve, než bylo soudem o věci rozhodnuto, a to bez ohledu na případné nároky vlastní a bez ohledu na to, žádal-li za to poškozený čili nic.
Není překročením obžaloby (§ 281 čís. 8 tr. ř.), byl-li pachatel odsouzen pro přestupek §u 335 tr. zák., ačkoliv obžaloba zněla na zločin podle §§ů 152, 155 b) tr. zák.
(Rozh. ze dne 8. března 1924, Kr I 347/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti života podle §u 335 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že zde není u obžalovaného trestného zavinění ani po stránce objektivní ani subjektivní. Úraz si prý zavinil Josef N. sám tím, že jel neopatrně na neosvětleném kole. Obžalovaný jest opatrným jezdcem, znal cestu, nepotřeboval světla a nemohl předvídati, že se náhle zamračí a setmí a že elektrické osvětlení v obci vypoví službu. Není prý zde příčinné spojitosti mezi jednáním obžalovaného a úrazem. Stížnost není odůvodněna. Dle policejních předpisů, všeobecně známých, musí býti vozidla všeho druhu, tedy také kola, jede-li se na nich po veřejných silnicích za večerní a noční doby v zájmu bezpečnosti osob i majetku náležitě osvětlena. Jest zjištěno, že obžalovaný jel dne 28. října 1922 večer na kole neosvětleném obcí S. tak neopatrně, že se prudce srazil s jiným jezdcem, proti němu jedoucím na kole, které rovněž nebylo osvětleno, a že mu silným nárazem způsobil těžké poranění. Obžalovaného nemůže omlouvati, že také poškozený jednal neopatrně a tím svůj úraz spoluzavinil. Jest za to míti, že nemuselo ke srážce dojiti, kdyby byl aspoň jeden z nich (tedy aspoň obžalovaný) své kolo osvětlil a proti jedoucímu N-ému se vyhnul. Je tudíž dána příčinná spojitost mezi jeho neopatrným jednáním, pokud se týče opomenutím a mezi úrazem tím spíše, že spoluzavinění poškozeného jí nevylučuje. Rovněž tak nemohou obžalovaného omlouvati okolnosti — v rozsudku ostatně nezjištěné — že se setmělo neobyčejně brzy a že elektrické osvětlení v obci nahodile selhalo, poněvadž tyto okolnosti tím spíše ho měly nutiti k tomu, by dbal platných policejních předpisů, kolo osvětlil a jel opatrně. Po stránce subjektivní zjišťuje soud v rozsudečném výroku, že obžalovaný (nehledě k vydaným předpisům o osvětlování vozidel) již dle přirozených následků svého neopatrného jednání mohl seznati, že jím může způsobiti nebezpečí, v §u 335 tr. zák. uvedená. Jsou zde tudíž dány všecky náležitosti skutkové podstaty tohoto deliktu a odsuzující výrok jest odůvodněn.
Dle čís. 9 b) §u 281 tr. ř. namítá stížnost, že první soud nesprávně vyložil zákon výrokem, že není splněna podmínka promlčení, uvedená v §u 531 b) tr. zák. Stížnost má za to, že náhradu škody jako podmínku promlčení stanoví zákon pouze u deliktů, spáchaných ze ziskuchtivosti nebo záležejících z úmyslného způsobení škody. V tomto případě náhrady škody N. nežádal a není ani jisto, zda mu přísluší náhradní nárok, poněvadž i obžalovaný utrpěl úraz a lze tvrditi, že se vzájemné nároky obou stran vyrovnaly. Stížnost jest na omylu; zákon nařizuje, by obžalovaný, chce-li býti účasten promlčení, dal náhradu, t. j. nahradil škodu, která z jeho trestného činu vzešla, pokud to jeho povaha dopouští. Podle povahy věci jest však náhrada škody možná nejen u deliktů, jež uvádí stížnost, nýbrž i u takových, které mají za následek ublížení na těle a zdraví atd. V tomto případě bylo bezprostředním následkem deliktu těžké, životu nebezpečné ublížení na těle, vyžadující lékařského ošetření a spojené pravděpodobně s trvalou nezpůsobilostí k povolání. V každém případě utrpěl jím N. skutečnou škodu, kterou by byl musel obžalovaný (chtěl-li býti účasten dobrodiní promlčení) dle svých sil nahraditi dříve, než bylo o věci rozhodnuto prvním soudem, a to bez ohledu na případné vzájemné nároky vlastní a bez ohledu na to, žádal-li za to poškozený čili nic. Poněvadž se tak nestalo, uznal správně prvý soud, že není splněn předpoklad odstavce b) §u 531 tr. zák. a že promlčení nenastalo.
Námitka uplatňovaná s hlediska čís. 9 c) (správně 8) §u 281 tr. ř., že prvý soud překročil obžalobu, odsoudiv obžalovaného pro přestupek §u 335 tr. zák., ačkoliv obžaloba zněla na zločin podle §§ů 152, 155 b) tr. zák., není rovněž odůvodněna. Předmětem obžaloby jest žalobní čin, nikoli jeho právní kvalifikace. Poněvadž již v obžalobě jest věc vylíčena tak, že obžalovaný i N. jeli na kolech (neosvětlených) a ve tmě se srazili, a že N. při srážce utrpěl těžký úraz, nebylo překážky, by soud — který má co do právního posouzení skutečností žalobních úplnou volnost — nepodřadil — jak dopouští § 262 tr. ř. — skutek pod jiný trestní zákon než učinila obžaloba. Bylo proto zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.

Citace:

č. 1535. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 204-206.