Čís. 1697.Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).Odložil-li soud za podmínek §u 6 čís. 4 zákona a §u 265 tr. ř. podmínečně výkon druhého trestu, ač mu bylo známo, že obžalovaný byl již pro prvý čin podmínečně odsouzen, vyřkl tím, že oba tresty mají býti podmínečně odloženy. Nechal-li veřejný obžalobce vejíti tento výrok v právní moc, pozbyl práva proti němu dodatečně jakýmkoliv způsobem brojíti.(Rozh. ze dne 14. července 1924, Zm II 195/24)Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením krajského soudu v Uherském Hradišti z 22. listopadu 1923 porušen byl zákon v ustanovení §u 6. zákona o podmíněném odsouzení ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.; usnesení to se zrušuje a krajskému soudu v Uherském Hradišti se ukládá, by podle ustanovení §u 8 zákona a §u 12 prováděcího nařízení z 11. listopadu 1919, čís., 598 sb. z. a n. ve znění §u 2. vládního nařízení z 21. listopadu 1923, čís. 223 sb. z. a n. ve věci znova jednal.Důvody:Dle obsahu spisu byl Jiří Š. rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 23. září 1921 uznán vinným zločinem krádeže podlé §§ů 171, 174, II a), d) tr. zák., jehož se dopustil tím, že v dubnu 1921 v zahájeném lese se spolupachatelem odcizil dříví v ceně 100 Kč, a byl odsouzen do těžkého žaláře na 14 dní, zostřeného jedním postem, a to podmíněně se zkušební dobou dvou let. Rozsudkem téhož krajského soudu z 21. října 1921, byl pak Jiří Š. uznán vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 173 tr. zák., spáchaným tím, že v roce 1916 v Italii odcizil vojenskému eráru vojenskou pušku a 25 nábojů v ceně 200 Kč převyšující, a odsouzen podle §u 178 tr. zák. za použití §u 265 tr. ř. k těžkému žaláři v trvání 14 dní, zostřenému postem; i výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen se zkušební dobou dvou let. Oba rozsudky staly se právoplatnými. Na konci první zkušební doby vyžádal si krajský soud trestní list obviněného od státního zastupitelství a státní zastupitelství navrhlo, připojivši trestní list, obsahující podmíněné odsouzení z 21. října 1921, přípisem ze dne 31. října 1923, aby ve smyslu §u 6 čís. 4 zákona o podmíněném odsouzení byl nařízen výkon obou trestů podmíněně odložených. Bylo ustanoveno dle §u 8 zákona veřejné sezení na den 22. listopadu 1923 a usnesením krajského soudu z téhož dne nařízen výkon podmíněně odloženého trestu z rosudku ze de 21. října 1921, kdežto výkon trestu z předchozího rozsudku ze 23. září 1921, soud nenařídil. Krajský soud vychází při tom se stanoviska, že podmíněný odklad trestu z rozsudku druhého (ze dne 21. října 1921), jest dle §u 2. zákona o podmíněném odsouzení vyloučen, poněvadž obviněný byl předchozím rozsudkem ze dne 23. září 1921 odsouzen — jen podmíněně ovšem — pro zločin krádeže, při čemž vyslovena byla ztráta práva volebního. Pokud se pak týče nenařízení výkonu prvého trestu z 23. září 1921, má krajský soud za to, že by bývaly obviněnému odloženy oba tresty, kdyby o obou činech vynesen byl rozsudek jeden; dále uvádí, že ve věci předchozí šlo o krádež dříví, spáchanou z bídy, při čemž škoda byla nahrazena, že pak obviněný v době zkušební vedl život pořádný a nového trestného činu se nedopustil. Usnesení toto se stalo právoplatným. Usnesením krajského soudu z 22. listopadu 1923, pokud částečně vyhověl návrhu státního zastupitelství, byl zákon porušen. Čin, pro který byl obviněný odsouzen pozdějším rozsudkem ze dne 21. října 1921, byl spáchán podle rozsudečného zjištění v roce 1916, tedy před prvým rozsudkem ze dne 23. září 1921. Jde tu tedy o případ, který jest upraven v §u 265 tr. ř., podle něhož pozdější rozsudek jest pouhým doplňkem rozsudku dřívějšího a tvoří s ním jediný celek. Dle §u 6 čís. 4 zákona o podmíněném odsouzení rozhodne, byl-li vinník odsouzen pro skutek, spáchaný před dřívějším rozsudkem, soud, vynášející pozdější rozsudek, v mezích §§ů 1 a 2 o tom, mají-li býti vykonány oba tresty, či má-li býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený. Rozhodnutí toto skutečně se stalo a to rozsudkem krajského soudu ze dne 21. října 1921, jímž vyměřen byl trest vzhledem na dřívější trest, uložený rozsudkem ze dne 23. září 1921, za použití §u 265 tr. ř. Při vynesení tohoto rozsudku bylo soudu známo, že onen dřívější trest byl uložen podmíněně; pokud soud za tohoto stavu věci též výkon druhého trestu odložil, vyřkl tím dle zásad §u 6 čís. 4 zákona o podmíněném odsouzení, že oba tresty mají býti podmíněně odloženy, a bylo státnímu zastupitelstvu zůstaveno, podati do tohoto výroku podle §u 7 odstavec třetí zákona o podmíněném odsouzení a §u 283 tr. ř. odvolání ve lhůtě třídenní, pokud tento výrok soudu nepovažovalo za správný a pokud docíliti chtělo, by oním pozdějším rozsudkem uložen byl za čin z roku 1916, jenž tvořil předmět tohoto pozdějšího řízení, trest bezpodmínečně, a by zároveň automaticky, — neboť rozdílné rozhodování je v tomto směru podle jasného znění čtvrté věty §u 6 čís. 4 cit. zákona vyloučeno, — nařízen byl i výkon trestu prvého. Státní zastupitelství však nepodalo odvolání; spokojilo se s podmíněným odložením obou trestů a pozbylo tím práva, proti tomuto výroku později ještě brojiti. Dodatečný návrh státního zastupitelství z 31. října 1923, aby nařízen byl výkon obou trestů podle §u 6 čís. 4 zákona, nemohl miti kladného výsledku, poněvadž v druhém případě odsouzení nešlo o zločin, spáchaný po vynesení rozsudku prvního, nýbrž o čin, spáchaný dávno před tímto rozsudkem. Vzhledem k uplynuvší zkušební době bylo proto soudu zkoumati jedině podle §u 8 odstavec druhý zákona a podle §u 12 prováděcího nařízení z 11. listopadu 1919, čís. 598 sb, z. a n., zdali se podmínečně odsouzený ve zkušební době osvědčil. Šetření v tomto směru konané týkalo se však jen doby zkušební z rozsudku prvního, nikoli doby zkušební rozsudku druhého, a nelze proto nejvyššímu soudu ihned rozhodnouti ve věci samé.