Čís. 1692.

Ochrana známek (zákon ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.).
I obchodování zbožím, v cizině vyráběným a tam oprávněně oznámkovaným v tuzemsku zakládá skutkovou podstatu přečinu § 23 zákona, síane-li se tak bez souhlasu osoby, pro kterou dotyčná známka jest zapsána v tuzemském seznaímu a jíž přísluší výlučné právo k užívání této známky v tuzemsku,
(Rozh. ze dne 4, července 1924, Kr II 519/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromé obžalobkyně do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 29. srpna 1923, pokud jím byli obžalovaní Raimifhd M. a Adolf P. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěni z obžaloby pro přečin podle § 23 zákona ze dne 6. ledna 1890, čís, 19 ř. zák., zrušil napadený rozsudek vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti soukromé obžalobkyně, uplatňující důvod zmatečnosti §u 281 čís. 9 a) tr. ř., nelze upříti oprávněnosti. Hlavní a základní omyl obžalovaných a nalézacího soudu záleží v tom, že nerozeznávají mezi firmou »Osram, komanditní společnost v Berlíně«, a soukromou obžalobkyní firmou »Osram, akciová společnost v Praze«, — a mezi známkami, chráněnými v Německu pro onu, a v oblasti republiky Československé pro tuto. O porušení známkového práva firmy »Osram, komanditní společnost v Berlíně« ohledně známek »Osram« a t. d., v Německu pro ni cháněných tu nejde; jde jen o to, zda bylo porušeno známkové právo tuzemské firmy »Osram«, totiž soukromé právo obžalobkyně, ohledně známek, chráněných pro ni v tuzemsku.
Dle §u 23 zákona o ochraně známek trestá se, kdo zboží, které jest bezprávně označeno známkou, jíž výhradně užívati oprávněn jest někdo jiný, vědomě dá do obchodu nebo chová na prodej nebo k tomuto účelu vědomě známku padělá. Žádá se tedy především, by někomu příslušelo výhradné (výlučné) právo užívací. O tom rozhoduje dle §u 30 zákona ministr obchodu. Stala-li se tato předběžná otázka spornou, měl trestní soud podle §u 30 odst. druhý zákona o ochraně známek — opatřiv potřebné doklady, zejména výpisy z tuzemského rejstříku o případném zápisu též známek »Osram« a »Osram-Nitra« pro berlínskou firmu Osram (známka Wotan jest dle výpisu pro tuto firmu v tuzemském rejstříku zapsána), smlouvu a také doklady o tom, byl-li touto nebo jinou smlouvou zároveň s postoupením patentů, licencí a práv známkových také převeden podnik — vyžádati si nej prve rozhozhodnutí ministra obchodu. Předpokládajíc pak, že soukromé obžalobkyní přísluší v tuzemsku výhradné právo, užívati známek v obžalovacím spisu uvedených, byla a jest jen ona oprávněna, označiti své zboží v tuzemsku známkou, pro ni chráněnou, a zboží tak označené dáti v tuzemsku do obchodu — a nikdo jiný, ani ne firma berlínská. Jelikož ani ve spisech se nevyskytují, ani v rozsudku se nevyslovují pochybnosti o tom ,že žárovky, o které jde, nebyly soukromou obžalobkyní ani vyrobeny, ani opatřeny známkami, ani dány do obchodu, a že soukromá obžalobkyně nedala k tomu také souhlasu, byly tyto žárovky neoprávněně označeny známkou, chráněnou pro ni v tuzemsku, a nesejde na tom, zda byly žárovky ty oprávněně označeny známkou cizozemskou. Při tom lze ponechati stranou otázku, zda účinkuje výlučné právo na užívání známky v plném svém rozsahu přes hranice tuzemského státu i do ciziny, či zda omezuje se jeho výlučnost, tuzemským zápisem samým o sobě zaručená, na tuzemsko. I za tohoto předpokladu vstupuje zboží v cizině oznámkované, dovozem do oblasti, v níž již na základě pouhého tuzemského zápisu přísluší výlučné právo na užívání známky jejímu držiteli, v zápise jmenovanému, a zboží, třeba v cizině oznámkované, nesmí bez porušení práv tohoto držitele v tuzemsku se prodávati ani dáti do obchodu, bylo-li bez jeho — ať předchozího, ať dodatečného — svolení a tudíž s hlediska jeho práv v cizině neoprávněně známkou opatřeno. Nerozhoduje tedy místo, kde zboží bylo oznámkováno, nýbrž místo, kde se prodává nebo dává do obchodu. Nezáleží pak ani na tom, zda známkování v cizině nedálo se neoprávněně s hlediska ciziny, protože bylo provedeno osobou nebo se svolením osoby, která jest dle právního stavu, na místě známkování platného, k užívání téže známky v cizině oprávněna. Vždyť zákon neuznává známková práva nabytá v cizině zápisem do tamějšího příslušného seznamu bezpodmínečně, nýbrž toliko tehdy, byla-li dotyčná známka zapsána dodatečně též do seznamu tuzemského. To plyne z §u 32 zákona o ochraně známek, který poukazuje, pokud jde o známky cizozemských podniků, na smlouvy a konvence s dotyčnými státy ujednané, které činí souhlasně — jak podotýká výnos býv. rakouského ministerstva obchodu ze dne 14. října 1892, čís. 49543 — ochranu známek cizozemských podniků závislou na zápisu známky u obchodních a živnostenských komor ve Vídni a Pešti, z úmluvy mezi Rakouskem a Německem ze dne 6. prosince 1891, čís. 23 ř. zák., z čtvrtého odstavce čl. I. zákona ze dne 24. července 1919, čís. 471 sb. z. a n. a z druhého odstavce čl. I. zákona ze dne 30., června 1921, čís. 261 sb. z. a n. (srovnej i vládní nařízení ze dne 18. května 1922, čís. 151 sb. z. a n.). Nezáleží tudíž na tom, zda berlínská firma Osram vyčerpala oznámkováním a prodejem žárovek, o které jde, svá známková práva. Rozhodným jest jen, zda těmito žárovkami, v cizině oznámkovanými a prodanými, bylo obchodováno v tuzemsku bez souhlasu žalující pražské firmy Osram, pro kterou jsou tyto známky dle zjištění napadeného rozsudku zapsány v tuzemském seznamu, ač-li této firmě přísluší, jak již uvedeno, výlučné právo k užívání sporných známek v tuzemsku. Právní názor nalézacího soudu, který arci není v napadeném rozsudku přesně a určitě vysloven, že práva soukromé obžalobkyně, opírající se o zápis známek do tuzemského seznamu známkového, nebyla dotčena tím, že bylo v tuzemsku obchodováno zbožím, které bylo v cizině opatřeno známkami a dáno do obchodu cizozemským podnikem, který jest v cizině držitelem týchž známek, jest tudíž mylný. Poukaz nalézacího soudu na rozhodnutí německého říšského soudu ze dne 2. května 1902 II 45/02 jest nevhodným, ježto toto rozhodnutí má za předmět případ, kde byl převod známkového práva na soukromou obžalobkyni neplatným, — a rovněž nepřípadným je poukaz nalézacího soudu na další rozhodnutí německého říšského soudu a na literaturu (Seligsohn: »Gesetz zum Schutz der Warenbezeichnungen«, a Finger: »Reichsgesetz zum Schutz der Warenbezeichnungen«), neboť dotčené vývody rozsudku hodily by se na případ, o který tu jde, jen tehdy, kdyby soukromou obžalobkyni byla berlínská firma »Osram«.

Citace:

č. 1692. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 492-494.