Čís. 1816.

Věc je »zamčenou« (§ 174 II. c) tr. zák.), byla-li schválně opatřena nějakou patrnou mechanickou překážkou, přístup k ní zamezující neb aspoň stěžující; nezáleží na tom, zda je k odstranění třeba tělesné námahy čili nic.
»Spoluzlodějství« ve smyslu §u 174 II. a) tr. zák. předpokládá vědomé a úmyslné spolupůsobení při činu; není jím pouhá přítomnost na místě činu bez jakékoliv zjištěné úmluvy svědčící o společném zlém úmyslu a bez jakékoliv aktivní činností, aniž pouhé opomenutí, překaziti krádež.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1924, Zm I 581/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost Otty S-e jako otcovského opatrovníka nezl. obžalovaného Františka S-e do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 18. července 1924, pokud jím byl obžalovaný František S-a uznán vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 174 II. a), c) tr. zák., zrušil však podle §u 290 tr. ř. uvedený rozsudek jako zmatečný ve výroku, jímž byl obžalovaný Antonín G. uznán vinným zločinem krádeže podle §§ů 171, 173, 174 II. a), c) tr. zák. a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozsoudil. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Dle čís. 10 §u 281 tr. ř. namítá stěžovatel, že první soud neprávem odsoudil pachatele pro krádež na věcech zamčených dle §u 174 II. c) tr. zák. Ve skutečnosti byla prý komora, v níž byly likéry a víno, oddělena od pokoje obžalovaných chatrným pažením (bedněním z prken), špatně hřeby přibitým, které bez všeho umožňovalo zmocniti se lahví tím způsobem, že se prostě prkno beze vší námahy posunovalo, což prý nevyžadovalo větší práce, než odsunutí zásuvky. Poněvadž nebylo třeba použiti ani nástroje ani nejmenšího násilí, nelze prý mluviti o vynaložení tělesné síly, což prý je nutné, aby bylo možno mluviti o odstranění překážky při věcech zavřených. Avšak zmateční stížnost jest na omylu. Za věci zamčené ve smyslu §u 174 II c) tr. zák. dlužno pokládati takové, které schválně jsou opatřeny nějakou patrnou mechanickou překážkou, přístup k věci zamezující neb aspoň stěžující. Kvalifikačním důvodem zločinu je tu větší zločinná energie, jevící se ve svémocném odstranění takové překážky. Při tom je úplně nerozhodno, je-li k odstranění třeba tělesné námahy čili nic. Patří sem tudíž na př. i zamčená místnost, když klíč visí na blízku (ne však trčí-li v zámku), plombovaný pytel, zavřený list atd. V tomto případě jest zjištěno, že část pokoje (komora) v níž stály láhve, byla oddělena od světnice obžalovaných pažením z prken přibitých hřeby a mimo to svázaných provazy, takže bylo dokonce třeba zvláštní námahy, by toto pažení bylo odstraněno a přístup k vínu a likérům umožněn. Šlo tedy o uzavřenou místnost ve smyslu zákona a námitka zmateční stížnosti jest zcela bezpodstatná. Bylo proto zmateční stížnost jako neodůvodněnou zavrhnouti.
Přezkoumávaje rozsudek shledal Nejvyšší jako zrušovací soud, že bylo nesprávně použito trestního zákona v neprospěch obžalovaného Antonína G-а, který nepodal zmateční stížnosti, pokud totiž nalézací soud na základě rozsudkových zjištění podřadil jednání tohoto obžalovaného pod ustanovení §§ů 171, 173, 174 II. a), c) tr. zák. Ohledně obžalovaného Antonína G-а obsahuje totiž rozsudek toliko zjištění, že byl při tom, když spoluobžalovaní S. a P. odcizili víno a likéry, a že také něco pil z odcizených lihovin. Tímto zjištěním není však naplněna skutková podstata zločinu krádeže, najmě krádeže ve společnosti podle §u 174 II. a) tr. zák. Nelze přisvědčiti nalézacímu soudu, že obžalovaný G., ačkoliv jen několikráte pil z ukradených lihovin, jest spoluzodpovědným za celou krádež, poněvadž byl při některých útocích S-e a P-y přítomen a poněvadž se nedá zjistiti, jaké množství lihovin obžalovaný G. vlastně pil. O krádeži ve společnosti, jíž uznává rozsudek vinným obžalovaného G-а, bylo by lze mluviti jen tehdy, kdyby bylo zjištěno, že tento obžalovaný s obžalovanými S-ou a P-ou jako spoluzlodčj při činu vědomě a úmyslně spolupůsobil. Při pojmu spoluzlodějství nezáleží ovšem na tom, je-li činnost jednotlivých spoluzlodějů v podstatě spolupachatelstvím či jen pomáháním, nýbrž stačí, jsou-li všichni spoluzloději na místě činu přítomni a vědomě spolupůsobí, mohouce při tom spoléhati jeden na spolučinnost druhého. Jest sice lhostejno, jakým způsobem spoluzlodčj spolupůsobil, avšak v pouhé přítomnosti na místě činu bez jakékoliv zjištěné úmluvy, svědčící o společném zlém úmyslu, a bez jakékoliv aktivní činnosti, jakož i v pouhém opomenutí překaziti krádež, vyjma, že by tu byla povinnost, krádeži zabrániti, na př., kde se jedná o osobu služebnou, nelze ještě spatřovati spolupachatelství ve smyslu §u 174 II. a) tr. zák., v tomto případě tím méně, poněvadž je zjištěno, že obžalovaný G. v době činu na místě činu bydlel a spoluobžalované před odcizováním lihovin varoval. Rozsudek nezjišťuje, že obžalovaný G. byl se spoluobžalovanými při spáchání krádeže nebo před tím ve srozumění. Pouhé převedení věci ukradené na sebe, jež dlužno spatřiti v pití odcizených lihovin po dokonané krádeži, nemůže, hledíc k specielní skutkové podstatě §u 185 tr. zák., bez zjištěného dorozumění s pachateli před činem založili skutkovou podstatu krádeže neb spoluviny na ní. V naznačených směrech neobsahuje však rozsudek dostatečných zjištění ani po objektivní stránce (zda a jakým způsobem obžalovaný G. při krádeži spolupůsobil, při kterých konkrétních útocích, ohledně kterého množství lihovin a v jaké ceně), ani po stránce subjektivní. Kdyby přesným zjištěním v tomto směru byl vyloučen předpoklad, že jde o krádež ve společnosti dle §u 174 II. a) tr. zák., nebo vůbec o krádež, bylo by o skutku obžalovaného G-а uvažovali ještě s dalšího hlediska zločinu, případně přestupku podílnictví na krádeži.

Citace:

č. 1816. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 731-733.