Čís. 1739.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
I národ a národnostní menšiny dlužno považovati za skupiny obyvatelstva ve smyslu §u 14 čís. 3 zákona.
(Rozh. ze dne 27. září 1924, Zm II 225/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 10. března 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 14 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že popuzování k zášti proti celému národu, nebo národní menšině, jež prvý soud zjišťuje v rozsudku, nelze podřaditi pod ustanovení §u 14 čís. 3 zák. na ochr. rep., který chrání proti takovému jednání pouze jednotlivé skupiny obyvatelstva; výroky obžalovaného, posuzovány v souvislosti se zjištěnými skutečnostmi a nikoliv dle dojmů a náhledu svědků, nelze prý vůbec pokládati za popuzování k zášti proti České národnostní skupině, ježto byly pouze zdůrazněním přesvědčení člena německo-křesťanské socialistické strany o důležitosti náboženské výchovy a úcty k náboženskému přesvědčení. Avšak námitka jest bezpodstatná. Zjistiti smysl určitého výroku jest věcí nalézacího soudu; jeho přesvědčením, v tom směru v rozsudku vysloveným — jemuž stěžovatel nemůže vytknouti žádné z formálních vad §u 281 tr. ř. — jest soud zrušovací vázán (§ 288 čís. 3 tr. ř.). V tomto případě dospěl první soud, uváživ doslov výroků, jejich souvislost s jinými pronesenými řečmi, zejména s výroky katechety Františka J-y, na něž obžalovaný svými výkřiky reagoval, a přihlížeje při tom k seznání svědků průvodních i vývodních a obhajobě obžalovaného, k přesvědčení, že obžalovaný vyhrotil své ironické otázky, uvedené v rozsudku a neodpovídající pravdě buď vůbec (pokud šlo o poměry ve V.) nebo ne v té všeobecnosti jak obžalovaný tvrdil (pokud šlo o domnělé případy jinde se přihodivší) tak, jakoby odstraňování křížů ze škol, nevodění dětí do kostela, stržení kříže v kostele, vycházelo výlučně od českých učitelů, jakoby Češi, po případě česky smýšlející lidi na Hlučínsku byli vůbec nevěrci a ohrožovali náboženskou výchovu dětí. Dále soud zjistil, že obžalovaný užil svých nepravdivých výroků k tomu, aby vyvolal u svých posluchačů nepříznivou náladu a nepřátelské smýšlení proti českým učitelům a česky smýšlející skupině hlučínské, právě pro jich národní smýšlení a že stav, který tím vyvolával, mohl vésti k rozeštvání obou skupin moravského obyvatelstva Hlučínského, po případě i k násilnostem a nepřátelským činům. V těchto zjištěních jest obsažena objektivní skutková podstata přečinu dle čís. 3 §u 14 zákona na ochr. rep., t. j. popuzování k zášti proti určité skupině obyvatelstva pro jeho národnost. Stejně by byla dána tato skutková podstata i tehdy, kdyby byl prvý soud zjistil, že obžalovaný popuzoval k zášti proti celému českému národu, poněvadž také příslušníci určitého národa, spojení společnou řečí a národním smýšlením, tedy známkou, pro kterou pachatel popuzuje — jsou skupinou — a to velmi početnou — obyvatelstva ve státě. Přes trestní ustanovení čís. 5 §u 14 zák. na ochr. rep., obsahující zvláštní skutkovou podstatu a trestní sankci k ochraně národa a národnostních menšin, nelze obou vylučovati z ochrany čís. 3 §u 14 zákona.

Citace:

č. 1739. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 576-577.