Čís. 1713.

Prvý případ §u 24 zákona o tisku jest tu i tehdy, byl-li obsah zabaveného tiskopisu učiněn obecenstvu přístupným reprodukcí jeho závadných statí v jiných tiskopisech.
Zodpovědný redaktor zodpovídá za obsah svého časopisu až do okamžiku, kdy časopis vyjde a až do té doby musí dbá ti zákazu uveřejnění článků, které uveřejňuje.
Subjektivně stačí zavinění z nedbalosti. Rozlišení od skutkové podstaty čl. III/l zákona ze dne 18. října 1862, čís. 142 ř. zák.
(Rozh. ze dne 25. srpna 1924, Zm I 357/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 29. února 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 24 zák. ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z roku 1863.
Důvody:
Napadený rozsudek zjišťuje po skutkové stránce, že v čísle 52 periodického v L. vycházejícího časopisu »Průboj« ze dne 8. července 1923 otisknut byl článek s nápisem »in hoc signo«, jehož část byla okresní správou politickou v L. pro přečin podle §u 300 tr. zák. zabavena, a že krajský soud v Mostě potvrdil zabavení to nálezem ze dne 7. července 1923. Nález ten byl v čísle 157 »Úředního listu« ze dne 14. července 1923 uveřejněn. Dále je prokázáno, že v čís. 9 periodického v D. vycházejícího časopisu »Sever« ze dne 27. července 1923 uveřejněn byl shora zmíněný článek. Stěžovatel byl obžalován a odsouzen proto, že jako zodpovědný redaktor čas. »Sever« obsah v čas. »Průboj« zabaveného článku proti zapovědí, vyřknuté oním soudcovským nálezem a náležitě vyhlášené, tiskem uveřejnil a takto rozšiřoval. Vůči tomuto skutkovému stavu nemůže býti nejmenší pochybnosti, že jde o prvý případ §u 24 zákona o tisku, jenž dle jasného znění jest dán nejen tehdy, když rozšiřován jest sám zabavený a soudní zapovědí stižený časopis, nýbrž také tenkráte, když obsah tohoto zakázaného tiskopisu je tiskem uveřejněn. Namítá-li proto zmateční stížnost s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že v tomto případě nejedná se o prvý případ §u 24 tiskového zákona proto, že obžalovaný nerozšiřoval zabavený a soudní zápovědi stižený časopis »Průboj«, je na omylu, zvláště když ono ustanovení svým určením a svou podstatou zakazuje, by úřadem za trestný považovaný obsah tiskopisu byl činěn obecenstvu přístupný, ať rozšiřováním dotyčného tiskopisu samotného, ať uveřejněním jeho závadných částí v tiskopisech jiných. Stěžovatel uplatňuje dále obhajobu, již v prvé stolici přednesenou, že svoje rozhodnutí o tom, aby básnička »In hoc signo« vyšla v redigovaném jím časopise »Sever«, učinil v době, kdy ještě nikde zabavena nebyla a kdy také nebylo úřední vyhlášky o jejím zabavení, takže za její uveřejnění nezodpovídá. Stěžovatel snaží se zodpovědnost odpovědného redaktora za uveřejnění závadného článku omeziti časově na dobu, která končí okamžikem, kdy redaktor odevzdá rukopis sazeči ku vysázení; od okamžiku toho, podle názoru stěžovatelova, je odpovědný redaktor zodpovědnosti prost. Leč nalézací soud zaujal správné stanovisko, vysloviv, že je směrodatno pro daný případ, že tu byl náležitě vyhlášený zákaz soudu a že přes zákaz tento byl článek v časopise, redigovaném obžalovaným otištěn. Odpovědný redaktor odpovídá za obsah svého časopisu až do okamžiku, kdy časopis vyjde, t. j. když vytištěný v konečné úpravě je odevzdán do veřejnosti, a až do okamžiku toho musí dbáti zákazů uveřejnění článků, které v časopise svém uveřejňuje. V důsledku toho netrpí rozsudek neúplností dle čís. 5 §u 281 tr. ř., proto že nezjistil, kdy obžalovaný dal rukopis básničky do tisku, poněvadž okolnost tato je pro právní pozouzení věci bez významu.
Co se týče otázky subjektivního zavinění ustálil se zrušovací soud na stanovisku, že ohledně prvého případu §u 24 zákona o tisku nevyžaduje se znaku »vědomosti«, jenž jest, jak tomu nasvědčuje, doslov zákona, náležitostí skutkové podstaty případu druhého, týkající se rozšiřování zabaveného tiskopisu., Úmyslné nebo vědomé rozšiřování není proto podmínkou prvního případu §u 24 tiskového zákona, naopak stačí dle všeobecných zásad právních, stíhá-li pachatele zavinění z nedbalosti. Je nepochybno, že u osob, s jichž povoláním souvisí účast při rozšiřování tiskopisů, jak je tomu při odpovědných redaktořích, vyplývá již z jejich povolání povinnost, by si zjednaly a měly na zřeteli ony prameny, z kterých by čerpaly vědomost o zákazech ve příčině dalšího rozšiřování tiskopisu. Osobám, k jichž povinnostem náleží, by dbaly nad obsahem tiskopisu a opatřily si vědomost o zákazech a měly je v patrnosti, nepřichází nezaviněná nevědomost zákazu k dobru, když se o takového zákazy nestaraly a následkem této nedbalosti o jich jsoucnosti nevěděly. Ohledně takových osob dlužno trvati na zásadě, že, jakmile soudcovský zákaz byl řádně vyhlášen, nemůže se jeho neznalostí nikdo omlouvati, a že zákazu takovému dlužno bezpodmínečně platnost zjednati. Převzal-li obžalovaný na sebe úkol zodpovědného redaktora, je na něm, by povinnostem, dle zákona mu uloženým, dostál, a je jeho věcí, jak má v daném případě postupovati, by se neocitl v rozporu se zákonem. Jako zodpovědný redaktor je obžalovaný vzhledem k svému povolání po rozumu §u 233 tr. zák. povinen znáti zvláštní zákazy a nařízení, jež přestoupeny, a neznalost tato činí ho zodpovědným. S hlediska toho nebylo třeba, by nalézací soud zjišťoval okolnost, zda obžalovaný v době, kdy svoje rozhodnutí o otištění závadné básničky činil, anebo zda vůbec a kdy věděl, že básnička ta propadla v »Průboji« zabavení, poněvadž i, kdyby vědomí toho neměl, nemohlo by ho to z vytčených úvah ospravedlniti. Že pak doba, kdy obžalovaný rozhodnutí o otištění článku činil, je při posuzování věci nerozhodnou, bylo již vyloženo. Hořejšími úvahami je též odňata půda výtce rozporu (čís. 5 §u 281 tr. ř.) Rozpor ten záleží prý v tom, že rozsudek o obžalovaném na jedné straně pouze předpokládá, že jako zodpovědný redaktor musil věděti, že článek byl zabaven, na druhé straně však o něm vyslovuje, že uveřejnil článek ve svém listě »přes tuto svou vědomost«. Museti věděti a opravdu věděti nejsou prý však pojmy totožné, poněvadž prvým obratem vyjadřuje se povinnost věděti, což od skutečné vědomosti je rozdílné. Leč vytýkaný rozpor je jen zdánlivým, každým způsobem však nezávažným, poněvadž se nedotýká podstaty věci. Neboť i kdyby nalézací soud neprávem o obžalovaném předpokládal, že o zabavení článku skutečně a opravdu věděl, neměnilo by to ničeho na posouzení a kvalifikaci činu, poněvadž dle zjištěného stavu právního měl povinnost, opatřiti si vědomost o zabavení a, ježto již opomenutí této povinnosti opodstatňuje zavinění ve smyslu prvého případu §u 24 zákona o tisku.
Snaží-li se stížnost dovoditi, že sledování zákazů o rozšiřování zabavených článků je mnohdy velmi obtížné, poněvadž zabavené texty nereprodukují se v »Úředním listě« úplně, nýbrž jen začátečnými, zpravidla velmi všeobecnými a bezvýznamnými slovy, což nutně prý vede k nedorozumění, zejména, když, jak v daném případě tomu jest, zabavena byla právě část textu vedle celé řady jiných míst téhož zabaveného časopisu — uplatňuje tím něco, co v daném případě nemůže sloužiti obžalovanému k omluvě. Stačí, když pozastavené texty, třebas zkráceně, jsou označeny tak, aby povinností svých dbalý redaktor mohl spolehlivě zjistiti, co jest zabaveno. Tomu je tak i v tomto případě, to tím více, když napadnouti musil již zvláštní latinský nadpis zakázaného článku (»In hoc signo«). Obžalovaný mohl by ostatně ospravedlněn býti jen tehdy, kdyby označení bylo tak nedostatečným, že by seznání zakázaných statí činilo nemožným. Že by taková nemožnost zde byla, stížnost netvrdí a tvrditi nemůže. Důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. není proto v žádném směru dán a docházejí hořejšími úvahami svého vyřízení i ostatní výtky, Činěné rozsudku dle čís. 5. §u 281 tr. ř. jsouce veskrze rázu právního. Dovolávání se důvodu čís. 9 b) citovaného §u je již formelně pochybeno. Neboť rozsudek neobsahuje vůbec výroku o přiznání nebo nepřiznání některého z důvodů, trestnost činu, obžalovanému za vinu kladeného, vylučujících nebo rušících, takže tu není potřebného skutkového podkladu pro uplatňování tohoto důvodu zmatečnosti. Snaží-li se stížnost uvedený důvod opříti o vývod, že, když obžalovaný učinil rozhodnutí o otištění básničky v době, kdy nebylo tu zabavené oné stati, nedopustil se přečinu podle §u 24 tiskového zákona, pokud se týče o vývod, že vina stíhá vlastně sazeče, který stať obžalovaným již v červnu pro tisk určenou zařadil do časopisu až teprve koncern července, kdy zabavení bylo již provedeno, nelze ve vývodech těchto spatřovati uplatnění některého ze shora míněných trestnost vylučujících neb rušících důvodů, poněvadž se dotýkají toliko samotné skutkové podstaty činu obžalovanému za vinu kladeného a je jimi proto ve skutečnosti uplatňován důvod čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Nehledě k tomu byly vývody ty podrobeny již rozboru, nebyly však shledány způsobilými, by přivodily zrněnu v nazírání na věc ve prospěch obžalovaného.
Konečně namítá zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., že jednání obžalovaného nemělo býti kvalifikováno jako přečin podle §u 24 zákona o tisku, nýbrž nanejvýše jako přestupek podle článku III. 1) zákona ze dne 18. října 1862, čís. 142 ř. zák. Než bylo již dovoděno, že podřadění pod § 24 zákona o tisku je bezvadné, takže nemůže přicházeti již v úvahu méně trestný čin dle uvedeného článku. V ohledu tom bylo by podotknouti, že ustanovení §u 24 tiskového zákona je úplně samostatným, čistě tiskově policejním deliktem za účelem zachování pořádku ve věcech tiskových (viz nadpis druhého oddílu tiskového zákona), že objektivně nepředpokládá ničeho více, než že reprodukovaný neb dále rozšiřovaný tiskopis byl postižen zabavením neb soudcovskou zapovědí, aniž by přihlíželo k důvodu tohoto opatření. Ustanovení to sleduje jen ten účel, by opatření úřadu bylo bezpodmínečně dbáno a odezírá zcela a úplně od skutkového děje, tkvícího v obsahu dotyčného tiskopisu. Naproti tomu má článek III. dle svého znění a účelu zásadně na zřeteli zaviněné spáchání onoho trestního činu, který je v obsahu tiskopisu stělesněn.

Citace:

č. 1713. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 523-526.