Čís. 1746.Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).»Zprávou« jest vypravování skutečností přítomnosti, minulosti i budoucnosti bez obmezení časového, kdy se věc sběhla.Přečin dle §u 18 čís. 2 zákona jest dokonán již šířením nepravdivé zprávy bez ohledu na to, dojde-li činem skutečně ku škodlivým následkům, v zákoně uvedeným. Po stránce subjektivní stačí vědomí pachatelovo, že čin je způsobilý, vyvolati některý z těchto následků.Druhý odstavec §u 18 zákona nepředpokládá porušení nebo ohrožení bezpečnosti celého státu; stačí i místní ohrožení obecného míru.S hlediska §u 488 tr. zák. není zapotřebí výslovného označení obviňovaného; stačí, lze-li předmět útoku dle okolností případu bezpečně zjistiti.(Rozh. ze dne 4. října 1924, Zm II 257/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 11. února 1924, pokud jím stěžovatelka byla uznána vinnou přečinem dle §u 18 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. a přestupkem dle §u 488 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17.prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, mimo jiné z těchtodůvodů:Nesprávně vykládá si stěžovatelka pojem »zpráva«, chtějíc pod výraz ten zahrnouti pouze překvapující novinky, sensace neb aktuality a to takové, které se týkají přítomnosti neb zcela blízké minulosti. Leč slovo »zpráva« pochází etymologicky od »praviti« a jest synonymem sdělení, vyjádření a vztahuje se na skutečnosti přítomnosti, minulosti i budoucnosti a to bez obmezení časového, kdy se věc sběhla. Těžiště ustanovení §u 18 zákona na ochranu republiky není v pojmu »zpráva«, nýbrž hlavně v přívlastku »nepravdivá zpráva«, jíž může býti proto i pověst, dále ve způsobilosti nepravdivé zprávy, vyvolati v zákoně uvedený následek, a ve vědomí pachatelově o této způsobilosti. Může stačiti i zpráva nepravdivá, dotýkající se i dob časově odlehlých; není nikde v zákoně opory pro předpoklad, že mezi sdělením nepravdivé zprávy a skutečnostmi, jež tvoří obsah zprávy, musí býti určitý časový odstup. Namítá-li stížnost, že je přímo nesmyslem, by Československý stát koupil nějakou obec od několika lidí, poněvadž je každému známo, že inkorporace Piště je výsledkem mezinárodního ujednání, dlužno jí na to odvětiti, že nepravdivá zpráva může býti i nesmyslem, jen když chová v sobě způsobilost, vyvolati zákonem uvedený účinek. Stanovisko stížnosti činilo by naopak jednání obžalované trestuhodnějším, poněvadž by tím dokázáno bylo, že obžalovaná měla vlastně kladnou vědomost o tom, že zpráva, jí šířená, je nepravdivá a že čin její měl býti obžalován a posuzován dle třetího odstavce §u 18 zákona na ochranu republiky. Nehledě k tomu zjišťuje rozsudek, že zprávě bylo obyvatelstvem přece jen věřeno, poněvadž ve schůzi, na níž obžalovaná učinila závadný výrok, nastalo vzrušení nad domnělým zaprodáním a ježto dle četnického oznámení vzniklo nepřátelské smýšlení proti udánlivým členům tajného výboru, které mohlo se snadno vybiti v násilnostech nebo poškození majetku.Zcela mylně vykládá zmateční stížnost zákon, tvrdíc, že nepravdivá zpráva musí objektivně škoditi a že jest povinností soudu, by přesné vyřkl a odůvodnil, zdali a která z poškození v zákoně míněných v jednotlivém případě nadešla, a z jakých důvodů a proč právě tato a ne jiná. Neboť dle smyslu a účelu ustanovení §u 18 zákona na ochranu republiky stačí, že zpráva je způsobilá vyvolati nebezpečí v §u 18 naznačená a že pachatel jest si toho vědom. Čin je proto dokonán již šířením nepravdivé zprávy bez ohledu na to, dojde-li činem skutečně k poruše bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti nebo veřejného pořádku. Zhola neudržitelným je proto náhled, že při následku poškození veřejné bezpečnosti nebo veřejného pokoje musí jíti o nepravdivou zprávu, která vyvolá takové nepokoje, že nikdo na ulici nemůže býti jistý. To by byla již anarchie nebo revoluce; takovou poruchu, znamenající zničení pořádku a nastoupení bezvládí, zákon na mysli nemá. Tím pozbývá půdy a odmítnut býti musí nemístný výpad stížnosti, že vůči četným úplatkářským aférám musila by republika býti denně křečovitě otřásána a že trvání státu musilo by býti ve stálém nebezpečí. Že nalézací soud považoval poškození bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti nebo veřejného pořádku za pojmy totožné, není z rozsudku patrno; soud stojí naopak na stanovisku, že jednáním obžalované bylo vyvoláno nebezpečí poruchy ve všech třech směrech. Proti tomu nelze činiti důvodné výtky, uváží-li se, že dle zjištění soudu projev obžalované vyvolal u posluchačů vzrušení nad domnělým zaprodáním Piště a nepřátelské smýšlení proti udánlivým členům tajného výboru, kterýžto psycholgický stav choval v sobě nesporně způsobilost, ohroziti jak veřejný pořádek, to jest pořádek vládnoucí ve vzájemném veřejném styku občanů, tak veřejnou bezpečnost, jíž požívají občané, pokud jde o důležité jejich právní statky, zejména tělo, zdraví a majetek, a konečně i bezpečnost státu, poněvadž byl s to vzbuditi nepřátelské smýšlení obyvatelstva vůči Čsl. republice a tím její vnitřní zdatnost ohroziti. Ve shodě se zákonem vyřešil nalézací soud i subjektivní stránku případu, zastávaje náhled, že v subjektivním ohledu stačí, byl-li si pachatel vědom, že šířením nepravdivé zprávy vyvolá neb může vyvolati určitý, v zákoně vyznačený následek. Pro názor, že musí miti jistotu, že z rozšiřování zprávy takové poškození vyplývá a vyplynouti musí, neskytá zákon ovory. Přečin dle §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky náleží svou povahou a zařazením do hlavy III., jednající o »ohrožování míru v republice«, k tak zvaným deliktům ohrožovacím, k jichž skutkové podstatě stačí vědomí pachatele o protiprávnosti jeho činění, tudíž o tom, že jeho čin je způsobilým, vyvolati některý ze škodlivých následků, v zákoně uvedených. Po skutkové stránce zjistil soud na základě průvodních výsledků, že obžalovaná musila si býti vědoma, že svým tvrzením poškozuje bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek, a odůvodnil toto přesvědčení způsobem zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) vyhovujícím.Je-li kvalifikace jednání obžalované dle §u 18 čís. 2 zákona na ochranu republiky bezvadnou, pak nemůže přicházeti v úvahu ustanovení prvého odstavce tohoto §u, jehož použití stížnost navrhuje z té příčiny, že v tomto případě jde pouze o místní znepokojení, kdežto druhý odstavec §u 18 prý předpokládá, že bezpečnost a pořádek je v celém státě porušen a že celý stát je ohrožen. Náhled tento nemá opory v doslovu, smyslu a účelu zákona. Veřejnou bezpečností a veřejným pořádkem jsou míněny bezpečnost a pořádek, jež podmíněny jsou platným řádem státním a společenským a zaručují ochranu důležitých právních statků, pokud se týče veřejný styk obyvatelstva státu. »Veřejný« je tu protikladem pojmu »soukromý« a má zákon na zřeteli prostě obecný mír v republice (viz nadpis hlavy III. »ohrožování míru v republice« a § 14 čís. 5 »ohroziti obecný mír v republice«), tudíž uvnitř státu, nikoli snad v celém státním území, nýbrž i v jednotlivých obvodech a místech, tedy i ohrožení obecného míru čistě místní. Co se tkne bezpečnosti státu, netřeba blíže dokazovati, že i vyvolání místních nepokojů a vření mezi obyvatelstvem nebo vzbuzení zášti obyvatelstva proti státu může poškoditi stát, jehož bezpečnosti je na újmu nejen, když je ohrožen ve své celistvosti, nýbrž i v jednotlivých částech. Toto nebezpečí jednání obžalované v sobě chovalo, jsouc způsobilým vytvořiti v obyvatelstvu co do jeho poměru k republice takový duševní stav, který byl s to vybíjeti se v činech, republice škodlivých, zvláště když šlo o obyvatelstvo na pohraničí, změnivší teprve nedávno státní příslušnost.Bezdůvodnou je konečně zmateční stížnost, pokud, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., shledává nesprávným odsouzení obžalované pro přestupek dle §u 488 tr. zák. a čl. V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863. Není zapotřebí, by obžalovaná při svém výroku označila výslovně toho, koho obviniti chtěla; stačí, když dle okolností případu předmět útoku bezpečně zjistiti se dá. Nalézací soud vůči tomu, že obžalovaná žádné určité osobě zničení školních pomůcek nevyčítala, dospěl, uváživ smysl a obsah slov obžalovanou užitých, k přesvědčení, že výrok obžalované byl namířen nejen proti vládnímu komisaři H-ovi, nýbrž i proti oněm úřadům, které inkorporaci v Pišti prováděly a za řádné převzetí veřejných budov i jejich zařízení byly zodpovědný, totiž zplnomocněný komisař pro Ratibořsko a správa školy. Toto přesvědčení je závěrem, jejž soud dovodil činností zjišťující a uvažující z průvodního materiálu, tedy zjištěním skutečnosti a jako takový s hlediska čís. 9 a) §u 281 tr. ř. neodporovatelným.