Čís. 1723.

Pochybnosti ve smyslu §u 134 tr. ř. vzcházejí, vyskytují-li se poukazy na to, že pachatel není s to rozpoznati bezprávnost trestného jednání, nebo říditi svou vůli podle správného rozpoznání.
Jednočinný souběh zločinů dle §§ů 134 a 81 tr. zák.
Pojem nepřátelského úmyslu dle §u 140 tr. zák. předpokládá úmysl směřující proti neporušenosti těla a není naplněn úmyslem směřujícím ku zneklidnění duševního stavu.
Ve výsledcích předběžného řízení lze tvrzení po rozumu §§ů 319, 320 tr. ř. shledati výhradně tehdy, pakliže byly při hlavním přelíčení předvedeny a nebyly změněny.
Pouhé vytáhnutí a držení revolveru s uzavřenou pojistkou při tahanici nespadá pod nedbalé jednání dle §u 335 tr. zák.
(Rozh. ze dne 12. září 1924, Zm II 193/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Mor. Ostravě ze dne 26. února 1924, pokud jím stěžovatel uznán byl vinným zločinem vraždy úkladné podle §§ů 134 a 135 čís. 1 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnost prohlašuje výslovně, že napadá rozsudek prvé stolice pouze potud, pokud byl stěžovael uznán vinným zločinem §§ů 134, 135 čís. 1. tr. zák.; povšechnost konečného návrhu na zrušení rozsudku je tedy zřejmě nezamýšlená a toliko následkem nepřesné jeho úpravy. Návrhy stížnosti, by stěžovatelova matka byla opětně jako svědkyně slyšena, jakož i, by řízení bylo doplněno ve směrech, v tomto návrhu naznačených, musí zůstati nepovšimnuty; v řízení zrušovacím, jež se omezuje na přezkoumání řízení a rozsudku prvé stolice, není místa pro přednes nových skutečností a nových průvodů. Jinak uplatňuje stížnost důvody zmatečnosti dle čís. 5 a čís. 6 §u 344 tr. ř., avšak bezdůvodně. Obhájce navrhl při hlavním přelíčení ve směrech, onou výtkou dotčených: 1. aby byl ještě jednou prozkoumán duševní stav obžalovaného a aby byli slyšeni znalci - lékaři o tom, jak působí stav podnapilosti na páchání trestných činů, aby podali, an obžalovaný tvrdí, že vypil před tím 1 litr lihovin, posudek o tom, zda následkem požití většího množství alkoholu, stálého rozčilení ze strachu před zatčením a následkem srdeční vady nejednal stěžovatel ve stavu pathologickém, 2. aby byl předvolán komediant L., který obžalovaného u svého vozu viděl, 3. aby byl vyslechnut vyšetřující soudce ohledně škrtů v protokole ze dne 14. února 1923, neboť obžalovaný tvrdí, že ničeho neopravoval, 4. aby byl zavolán Dr. Ludvík V. a slyšen o tom, zda byl obžalovaný skopán a sbit, takže se ani podepsati nemohl, a následkem pobití a týrání nebyl si vědom toho, cо udává v protokole. Návrhy byly porotním soudním dvorem zamítnuty právem. Dle §u 134 tr. ř. má se zavésti vyšetření duševního stavu a stavu mysli obviněného, vzcházejí-li pochybnosti o tom, zda jest obviněný při zdravém rozumu či stižen duševní poruchou, takže by se mu skutek nemohl přičítati. K takovým pochybnostem nevede, nýbrž spíše by je mohla odstraniti okolnost, že duševní stav stěžovatelův byl již dříve v jiné trestní věci lékaři prozkoumán a že tehdy dopadl rozsudek lékařů záporně, ba lékaři zjistili, že stěžovatel předstíral záchvaty, jež tehdy ze začátku vzbuzovaly pochybnosti o jeho příčetnosti. Ovšem dlužno připustiti možnost, že se stav stěžovatelů v době po onom rozsudku zhoršil. Okolnosti, stížností zdůrazňované, že stěžovatelův otec byl souchotinářem a pijákem, že stěžovatel onemocněl jako šestileté dítě spálou a že se u něho vyskytla srdeční vada, pro níž byl z vojenské služby propuštěn, mohly ovšem býti příčinou slabší tělesné soustavy stěžovatele, u něhož se pak na tomto podkladě spíše, než u osob tělesně zúplna zdravých a dědičně nezatížených, mohly vlivem dalších, návrhem tvrzených okolností, za jakých žil stěžovatel po útěku z robotárny — nedostatek řádného, stálého příbytku, snad i řádné výživy, neustálý neklid pro strach před zatčením a nemírné pití alkoholických nápojů — vyvinouti poruchy nervové soustavy a snad i poruchy duševní, Avšak pouhá možnost, že duševní porucha mohla u stěžovatele nastati spíše, než u jiných lidí, sama o sobě ještě nezavdává příčiny k pochybnostem, zda je stěžovatel při zdravém rozumu. Takové pochybnosti vzcházejí jen, vyskytují-H se poukazy na to, že obviněný není s to, rozpoznati bezprávnost trestného jednání, nebo není s to, říditi svou vůli podle správného rozpoznání. Takových poukazů tu není. Tvrzení stížnosti, že bylo od onoho onemocnění na stěžovateli pozorovati, že se při nejmenší příležitosti lehce rozčiluje, že jest člověkem lehce dráždivým, který z nepatrných příčin ztrácí vládu nad sebou, nemá ve spisech opory; zejména nebyly okolnosti, obhájcem bez opory ve zodpovídání se stěžovatelově uplatňované, že stěžovatel chodil v noci po světnici jako náměsíční, trpěl bolením hlavy a není normálním, dosvědčeny, jelikož matka stěžovatelova odepřela svědectví. Stěžovatel sám ani nejmenší zmínkou nepoukazoval k tomu, že není duševně zdráv. Naopak celý způsob jeho hájení se a i ostatní výsledky hlavního přelíčení, obzvláště, jak se choval po spáchání vraždy dle seznání manželů Arnošta i Barbory P-ových a jak vylíčil útok na četníka svědku Josefu F-ovi — nasvědčují tomu, že si byl stěžovatel vědom protiprávnosti jak krádeží, tak i použití zbraně proti četníkovi a že se ku všem trestným činům rozhodl ze svobodné vůle, by uskutečnil záměry, které svými činy sledoval, obzvláště, pokud jde o četníka, záměr, zmařiti své zatčení. A svědek Martin O. výslovně potvrdil, že abnormálnosti na stěžovateli nezpozoroval. Výsledky hlavního přelíčení a ostatního řízení prvé stolice neobsahují tudíž ani nejmenšího poukazu, který by vzbuzoval pochybnosti o tom, zda stěžovatel jest při žravém rozumu, či zda je trvale nebo střídavě stižen duševní poruchou, takže by bylo nutno neb alespoň účelno, vyšetřiti jeho duševní stav za účelem posouzení, zda není tu snad vyvinujícího důvodu §u 2 písm. a) nebo §u 2 písm. b) tr. zák.
S hlediska čís. 6 §u 344 tr. ř. vytýká stížnost, že porotní, soudní dvůr, zamítnuv návrhy obhájcovy, neprávem (porušením předpisů §§ů 319, 320 tr. ř.), nedal porotcům 1. otázku eventuální ve smyslu §u 81 tr. zák. ve spojení s §em 335 tr. zák., 2. otázky dodatkové ve smyslu §u 2 písm: b), c) tr. zák. Ani tyto výtky neobstojí. Dáti otázku na zločin §u 81 tr. zák. odmítl porotní soudní dvůr z důvodu, že nebyla ve smyslu tohoto §u podána obžaloba. Lze ponechati stranou, zda protiprávní záměr obžalovaného, by použitím střelné zbraně nebo výhrůžkou zbraní zmařil služební úkon četníka, jejž výstřely usmrtil, mohl či nemohl býti přičítán, aniž tím byla rušena totožnost skutku, jejž obžaloba stíhala toliko s hlediska protiprávního úmyslu, směřujícího k usmrcení čelníka. Neboť šlo by, kdyby se skutek, jejž obžaloba stíhala pouze jako poškození právního statku života lidského, přičítal obžalovanému i jako poškození právního statku nerušitelnosti úkonů veřejného úřadu (veřejné služby), o jednočinný souběh zločinů §§ů 134 a 81 tr. zák. Odpověď na otázky, znějící na tento zločin, nebyla by nikterak závislou na způsobu, jakým zodpoví porotci otázku, znějící na zločin onen. Proto mohla by otázka ve smyslu §u 81 tr. zák. býti dána výhradně jako další otázka hlavní, nikoliv jako otázka eventuální pro případ záporné odpovědi k prvé otázce hlavní. Z další hlavní otázky bylo by však obžalovanému hrozilo nebezpečí, že bude vedle zločinu vraždy uznán vinným též zločinem dle §u 81 tr. zák. Pominutí otázky ve smyslu §u 81 tr. zák. bylo ve prospěch obžalovaného a tento nemůže domnělé porušení formy uplatniti z důvodu předposledního odstavce §u 344 tr. ř. S důvodem, z jakého porotní soudní dvůr odmítl návrh, aby byla dána otázka eventuální ve smyslu §u 335 tr. zák., ovšem souhlasiti nelze. Odůvodňování vztahuje se zřejmě k udání obžalovaného, že vytáhl browning za tím účelem, by strážmistra zastrašil. Nehledě k tomu, že obžalovaný tohoto tvrzení při hlavním přelíčení neopakoval, nýbrž naopak tvrdil, že ani neví, že revolver vytáhl, že neměl v úmyslu ani usmrtiti strážmistra a že důkladně věc vysvětliti nemůže, předpokládá pojem nepřátelského úmyslu (§ 140 tr. zák.), úmysl směřující proti neporušenosti těla, a není naplněn úmyslem, směřujícím ku zneklidňování duševního stavu. Ono tvrzení nepoukazovalo tudíž, jak asi porotní soudní dvůr omylem za to měl, ke skutkové podstatě zločinu zabiti, jež byla předmětem II. eventuální otázky. Avšak přes to ona otázka právem dána nebyla, jakž rovněž právem nebyly dány shora zmíněné otázky dodatkové. Předpokladem otázek bylo, že byl tvrzen stav §u 2 písm. b) a §u 2 písm. c) tr. zák. a že byly tvrzeny okolnosti, podle nichž, předpokládajíc jejich pravdivost, skutek obžalovaného spadal by pod ustanovení §u 335 tr. zák. Nezáleží arciť na tom, zda byly stavy a okolnosti tvrzeny obžalobcem, či výpovědí obžalovaného, svědka či znalce či obsahem přečtené listiny, a nezáleží také na tom, zda bylo tvrzení podporováno jinými výsledky průvodního řízení a zdálo se býti věrohodným čili nic. Avšak nezbytným přepokladem jest, by stav a okolnosti byly tvrzeny pří hlavním přelíčení. Ve výsledcích předběžného řízení lze tvrzení po rozumu §§u 319, 320 tr. ř. shledati jen tehdy, byly-li při hlavním přelíčení předvedeny a nezměnila-li osoba, jejíž projevy jsou takovým výsledkem reprodukovány, při hlavním přelíčení těchto projevů. Poukazoval tedy obžalovaný při výslechu za předběžného řízení k stavům neb okolnostem, jež přicházejí s hlediska §§ů 319, 320 tr. ř. v úvahu, sluší to za tvrzení po rozumu těchto §§ů považovati toliko tehdy, když dotyčná část konstitutu byla při hlavním přelíčení čtena a když obžalovaný výslovně prohlásil, že na tomto tvrzení trvá, neb alespoň, nehájil se při hlavním přelíčení způsobem, který nelze uvésti v soulad s dřívějším jeho tvrzením, takže toto jest v skutku jím odvoláno. Vzhledem na doplněk protokolu o hlavním přelíčení přichází ve směrech, o které jde, z různých výpovědí obžalovaného v úvahu toliko to, co zaznamenáno jest v protokolech z 14. a 15. února a 15. září 1923. Že ani výpovědi obžalovaného, ani ostatními výsledky hlavního přelíčení nebylo tvrzeno, ba ani napovězeno, že obžalovaný není při zdravém rozumu a že spáchal skutek při střídavém pominutí mysli v době, pokud trvalo, bylo již shora dovoženo. Předpoklady pro otázku na vyvinující důvod §u 2 písm. b) tr. zák. nebyly tedy dány. Ani dalším vyvinujícím důvodem §u 2 písm. c) tr. zák. obžalovaný při hlavním přelíčení se nehájil, udávaje toliko, že tehdy vypil asi půl litru likéru a podpil se, po případě že byl podnapilým a rozčileným. K pouhé napilosti a nikoliv opilosti, vystupňované až do stavu bezvědomí, poukazovaly také dřívější jeho výpovědi. K stavu bezvědomí nepoukazuje ani pozdější jeho výpověď. Líčiť i tu ve shodě s výsledky ostatního šetření, že chodil, jsa dosti silně opilý, po Frýdlante a přišel konečně k nějakým komediantským vozům, že k němu přistoupil strážník a tázal se ho, kým jest, že mu ukázal ukradené dokumenty P-ovy, že strážmistr ho vyzval, by šel s ním, a že pak přišel k P-ýím. Udává-Ii současně, že se pro opilost nepamatuje, co se v mezidobí stalo, nelze v udánlivém selhání paměti shledati tvrzení, že si v době, jež prý vypadla z jeho paměti, nebyl vědom toho, co činí, to tím» méně, že se ani při hlavním přelíčení nehájil stavem úplného opilství. Ani v ostatních výsledcích hlavního přelíčení není nejmenšího poukazu na stav, o který jde. Nebylo tedy zde ani předpokladů pro otázku ve smyslu §u 2 písm. c) tr. zák.
Svědků při skutku nebylo. Znalecký posudek o výsledcích pitvy zavražděného neobsahuje poukazů na to, že četníkova smrt nastala pouhou nedbalostí obžalovaného. Positivním tvrzením okolností, dle nichž byl by obžalovaný jednal toliko nedbale, není — jak stížnost mylně se domnívá — pouhé, naprosto negativní trvzení obžalovaného, že neví jakým způsobem se stalo, že rány vyšly. Z výpovědi obžalovaného mohla by s hlediska, zda obžalovaný přivodil smrt četníkovu jen nedbale, nikoliv úmyslně, přijití v úvahu toliko seznání, že vzal, když strážmistr odmykal, z levé kapsy kabátu — aby strážmistra zastrašil — browning, o němž věděl, že jest nabit, ale pojistka byla zavřena, že byv strážmistrem chycen za prsa, svalil se na zem, drže browning v levé ruce před sebou a strážmistr padl na něho, že tlačil na browning, ježto strážmistr tlačil na něho, že nemůže udati, kolikrát rána vyšla, že strážmistr ležel na browningu, že se nedovede upamatovati, ve kterém okamžiku tlačil na kohoutek, že pádem strážmistrovým a tím třením, když leželi a snad se potýkali, musela se pojistka otevříti sama a tímto způsobem musely vyjíti rány, že držel celý čas prst na kohoutku a strážmistr nese vinu sám, když více ran vyšlo. Avšak při hlavním přelíčení prohlásil obžalovaný, po čtení zmíněné své výpovědi, že věc důkladně vysvětliti nemůže. Jelikož se před čtením oné výpovědi hájil toliko větami, že nemůže říci, ve kterém okamžiku střelil, že podle všeho strážmistra střelil, že v rozčilení musel vytáhnouti revolver, ale neví, zda-li střelil, odvolal zmíněnou poznámkou přečtená tvrzení dřívější, nesetrvávaje na nich, takže nepřicházela V úvahu, jako tvrzení po rozumu §u 320 tr. ř. a nemohla býti podkladem eventuální otázky. Nehledě ani k tomu, že v pouhém vytáhnutí a držení browningu, o němž pachatel ví, že pojistka je zavřena, třeba že při tahanici — nelze shledati neopatrné (nedbalé) jednání rázu §u 335 tr. zák., jelikož pachatel, byť měl prst na kohoutku, nemůže předpokládati, že se pojistka uvolní. Právem nebyla proto dána ani otázka na přečin §u 335 tr. zák. pro nedostatek tvrzení okolností, k této skunkové podstatě poukazujících.

Citace:

č. 1723. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 547-551.