Čís. 1439.

§ 23 zákona o ochraně známek ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák.
Šálivost slovní známky. Rozhoduje tu znění slov a jejich obsah.
(Rozh. ze dne 9. ledna 1924, Kr I 115/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 16. prosince 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §§ů 23, 25 zákona ze dne 6. ledna 1890 čís. 19 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
S hlediska zmatečnosti dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř. vytýká stížnost, že výrok nalézacího soudu o šálivosti známky »Dania« a o tom, že obžalovaný zasáhl do známkového práva žalující firmy vědomě, jest právně mylným. V tomto směru není stížnost provedena po zákonu, pomíjejíc zjištění nalézacího soudu, že obžalovaný známky »Dania« užíval přes to, že byl žalující firmou na to upozorněn, že pro ni je zapsána známka »Diana«, a že užíváním známky »Dania« do jejího známkového práva zasahuje a že tedy šálivé známky »Dania« užíval vědomě. Avšak také otázku šálivosti posoudil nalézací soud bez právního omylu. Dlužno zdůrazniti, že jde o známku slovní. Rozhoduje tedy znění slov a obsah jejich a není správným názor stížnosti, že nerozhoduje ani tak zvuk známky, jako její působení na zrak, což by bylo správným jen tenkráte, kdyby šlo o známku kombinovanou, zejména převážně obrazovou. Známky »Diana« a »Dania« liší se jedině přestavením písmeny »i«, ostatně jsou docela stejné a nelze upříti, že přes to, že přízvuk je při slovu »Dania« na slabice prvé a při slovu »Diana« na slabice druhé, ač i to jest správným jen pro oblast jazyka německého a nikoliv též jazyka českého, mohou snadně obyčejným kupujícím při obyčejné pozornosti býti zaměněny a může tedy kupující takto co do původu zboží, jež kupuje,, býti uveden v omyl, čemu právě zákonem na ochranu známek má býti zabráněno. Ošálení toto je tím snadnější, uváží-li se, že kupující z pravidla při nakupování pravé známky za účelem porovnání s sebou nemívá. Nepochybil tudíž nalézací soud, dospěv k právnímu závěru, že známka »Dania« je šálivá. Netřeba proto ani zmíniti se o tom, že k témuž závěru dospěl také správní soud ve Vídni v nálezu ze dne 9. října 1923 čís. 2373/5. Okolnost, že obžalovaný , pokud se týče společnost, jejímž jednatelem obžalovaný jest, známky »Dania« nabyla od majitele této známky, který ji v rejstříku známek zapsanou měl, nemění ničeho na věci, jakmile obžalovaný žalující firmou na pravý stav věci byl upozorněn; neboť v tomto případě bylo dále užíváno známky »Dania« na nebezpečí, že stanovisko žalující firmy jest správné a užívání známky »Dania« tedy neoprávněným zasahováním do právní oblasti žalující firmy. Neznalost zákona by obžalovaného ovšem omluviti nemohla. Dle toho je stížnost neodůvodněna a bylo ji proto zavrhnouti, aniž bylo třeba poukázati snad ještě k tomu, že na plakátech žalující firmy přichází mužská figura, držící zeměkouli, a že taková figura přichází také na etiketách firmy »Daniawerke«, ovšem v poněkud jiné úpravě a sice tak, že na plakátech žalující firmy zeměkouli drží muž sedící, na etiketách firmy »Daniawerke« muž klečící, což jen pouhou náhodou se asi také sotva dá vysvětliti a šálivost chráněné známky jen zvyšuje.

Citace:

č. 1439. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 29-30.