Čís. 1687.

Uzavřel-li dlužník se svými věřiteli vyrovnání, které bylo konkursním soudem potvrzeno a stalo se právoplatným (§ 53 vyr. řádu), nelze ho v napotomním trestním řízení pro přečin §u 486 tr. zák. odsouditi k zaplacení pohledávky věřitelům v plné výši (§§y 365, 366 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 30. června 1924, Zm I 307/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozsudkem krajského soudu v Chrudimi z 8. října 1923, pokud jím byl obžalovaný František P. odsouzen zaplatiti Josefu K-ovi 1263 Kč 40 h, Arthuru F-ovi 13981 Kč 99 h a Rudolfu S-ovi 20751 Kč 82 h, byl porušen zákon.
Důvody:
Ze spisů krajského soudu v Chrudimi vychází na jevo, že rozsudkem tohoto nalézacího soudu z 8. října 1923 byl František P., obuvník v P., uznán vinným přečinem úpadku z nedbalosti podle §u 486 tr. zák., že byl za to odsouzen k přiměřenému trestu a že rozsudkem bylo obžalovanému uloženo, by nahradil třem svým věřitelům, kteří se připojili k trestnímu řízení jako soukromí účastníci, škodu za zboží dodané na úvěr, totiž Josefu K-ovi 1263 Kč 40 h, Arthuru F-ovi 13981 Kč 99 h a Rudolfu S-ovi 20751 Kč 82 h. Tento odsuzující rozsudek nabyl právní moci. Ze spisů konkursních téhož krajského soudu jest patrno, že obžalovaný František P. uzavřel se svými věřiteli před vyrovnávacím komisařem u okres, soudu v P. dne 22. prosince 1922 vyrovnání, které bylo krajským jako konkursním soudem v Chrudimi dne 16. března 1923 potvrzeno a stalo se právoplatným. Mimochodem budiž podotčeno, že dva z uvedených tří soukromých účastníků , totiž Rudolf S. a Josef K. se přihlásili k vyrovnávacímu řízení se svými pohledávkami, kdežto třetí Artur F. se sice nepřihlásil, ale jeho pohledávka byla dlužníkem uznána. Z trestních spisů vychází na jevo, že při hlavním přelíčení proti obžalovanému byl obsah spisů konkursních částečně konstatován po případě přečten, zejména, že bylo přečteno usnesení krajského soudu, potvrzující vyrovnání ze 16. března 1923. Přes to, že nalézacímu soudu byl znám skutečný stav věci, že totiž dlužník uzavřel se svými věřiteli, soudem potvrzené a právoplatné vyrovnání, vyslovil tento soud v rozsudku povinnost obžalovaného nahraditi všem třem věřitelům, kteří se připojili k trestnímu řízení, jejich pohledávky v plné výši. Tímto výrokem zřejmě porušil zákon v ustanovení §§ů 365 a 366 tr. ř., dle nichž smí trestní soud, dojde-li k rozsudku odsuzujícímu, rozhodnouti o soukromoprávních nárocích jen tenkráte, stačí-li výsledky trestního řízení, by mohlo být o nich rozhodnuto spolehlivě, kdežto ve všech jiných případech jest povinen odkázati soukromého účastníka s jeho nárokem na pořad práva. Spolehlivé rozhodnutí o soukromoprávním nároku předpokládá zajisté, aby soud zjistil především skutkové i právní předpoklady, rozhodné pro jsoucnost a výši uplatňovaného nároku. To se zde vůbec nestalo. Nalézací soud přehlédl úplně, že zde bylo v době vynesení odsuzujícího rozsudku právoplatné, soudem potvrzené vyrovnání, kteréž sprošťuje dlužníka dle §u 53 vyrovn. řádu závazku, nahraditi věřitelům dodatečné ztráty, které utrpí, anebo jinak je dodatečně odškodniti za výhody, které mu byly vyrovnáním poskytnuty, a to bez ohledu na to, súčastní-li se řízení nebo hlasování o vyrovnání nebo hlasovali-li proti němu. Již vzhledem k zásadě, v uvedeném §u vyslovené, nesměl soud v tomto případě přisouditi soukromým účastníkům jejich přihlášené pohledávky, poněvadž nebylo ani tvrzeno, ani nevyšlo na jevo, že snad potvrzené narovnání se stalo dodatečně zmatečným nebo pozbylo účinnosti dle §ů 57, 58 vyrovn. řádu. Při správném postupu neměl soud za tohoto stavu věci o soukromoprávních nárocích vůbec rozhodovati, nýbrž měl odkázati soukromé účastníky na pořad práva soukromého. Odsoudil-li soud obžalovaného přes to k náhradě pohledávek oněch tří věřitelů, zakládá se tento výrok nejen na nesprávném použití shora uvedených ustanovení vyrovnávacího řádu, nýbrž i na mylném použití zákonného ustanovení §§ů 365 a 366 tr. ř.

Citace:

č. 1687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 485-487.