Čís. 1600.

Pod skutkovou podstatu §u 129 I. b) tr. zák. spadá každý čin, jímž hledáno neb nalezeno pohlavní ukojení na těle osoby téhož pohlaví. Při tom netřeba spolučinnosti zneužité osoby; stačí pouhé dopuštění smilného činu; u spolupachatele pohlavně sotva vyvinutého se vyžaduje, by v činu postřehl jeho povahu jakožto smilstva proti přirozeností.
(Rozh. ze dne 7. dubna 1924, Kr II 486/23.)

Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústnínv líčení zmateční stížnosti obžalovaných Ferdinanda Z-a a Ludvíka Sch-e do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 14. září 1923, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podle §u 129 písm. b) tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného Ludvíka Sch-e uplatňuje zmatek dle §u 281 čís. 9 a) tr. ř., dovozujíc především, že zločin §u 129 b) tr. zák. předpokládá jednání souloži podobné (immissio penis in anum, in os a podob.) a že pouhé činy rázu onanistického ke skutkové podstatě nepostačují. Neshledávajíc proi názor ten opory v doslovu zákona, dovolává se jeho vzniku. Než právě tento vznik zákona (jak dolíčeno v poznámce k rozhodnutí víd. sbírky čís. 2747), nasvědčuje tomu, že Josefínským zákonníkem z dřívějšího: objemu zločinu smilstva proti přirozenosti vyloučena byla kromě smilstva na mrtvole a smilstva proti přirozenosti mezi osobami různého pohlaví toliko onanie, páchaná osobou jedinou, a vede k závěru, plynoucímu již z doslovu zákona, že smilstvo proti přirozenosti podle §u 129 I b) tr. zák. nelze omeziti způsobem, stížností zmíněným, nýbrž že sluší v ně zahrnouti každý čin, kterým hledáno nebo nalezeno bylo pohlavní ukojení na těle osoby téhož pohlaví (Sb. m. spr. č. 103). Při tom netřeba spolučinnosti zneužité osoby, stačí pouhé dopustení smilného činu, ovšem se vyžaduje u spolupachatele, pohlavně sotva vyvinutého, aby v činu postřehl jeho povahu jakožto smilstva proti přirozenosti. Tvrzení zmateční stížnosti, jež blíže provádí též zmateční stížnost Ferdinanda Z-a, že u mladistvých stěžovatelů ani této subjektivní náležitosti nebylo, vyvrací se poukazem na zjištění soudu nalézacího, že oba při svém stáří a tělesné své vyspělosti dobře věděli, co se s nimi tropí, a že též jich tvrzení, že při svém necudném styku s Josefem G-ou nic necítili, nezasluhuje víry, ježto oba nejen G-ou tělesně zneužiti se dávali, nýbrž i sami vzájemně s údem si hráli. Nejde zde proto vůbec o předpoklady, z nichž stížnost Z-ova snaží se odvoditi právní neudržitelnost rozsudku ohledně stěžovatele. Poukaz zmateční stížnosti na homosexuální sklon mohl by se týkati dle zjištěného skutkového stavu nanejvýše obžalovaného G-у, jenž si do odsouzení nestěžuje, nikoliv též obou stěžovatelů a netřeba se jím proto po stránce právnické blíže zabývati. Rovněž nepadá na váhu, že nauka uznává přepis §u 129 I b) trestního zákona zastaralým, dnešnímu právnímu cítění neodpovídajícím, ježto úvaha tato de lege lata nemá významu. Ježto právní názor rozsudku odpovídá dosud platnému trestnímu zákonu, bylo obě zmateční stížnosti jako bezdůvodné zavrhnouti.

Citace:

č. 1600. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 323-324.