Čís. 1470.

Koaliční zákon ze dne 7. dubna 1870, čís. 43 ř. zák.
Organisační stávka nespadá pod ustanovení §u 3 koal. zák. Ztýrání, až z toho vzešlo poranění napadeného, jest násilím dle §u 98 a) tr. zák.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1924, Kr I 383/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zinateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Chebu ze dne 22. března 1923, pokud jím byli uznáni vinnými přestupkem §u 3 zákona ze dne 7. dubna 1870, čís. 43 ř. zák., a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Činy, které nalézací soud podřadil ustanovení §u 3 koaličního zákona, byly spáchány 13. července 1920 a 25. června 1920, tedy před účinností zákona o útisku ze dne 12. srpna 1921, čís. 309 sb. z. a n. Aniž by bylo třeba řešiti zevrubně otázku, zda je tento zákon a pokud je mírnějším než zákon onen, sluší dle čl. IV., IX. uvoz. zákona k tr. zák. co do činů dříve spáchaných předpokládati, že i za účinnosti zákona o útisku možno trestati jen takové jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, vytčeného v některém ze zákonů dříve platných, jímž tedy, — pokud jde o překážení dělníkům u volném rozhodování o přijetí práce a pokud nepřithází v úvahu přísnější ustanovení trestní — naplněna jest podstata přestupku §u 3. koaličního zákona. Nalézací soud shledává tuto skutkovou podstatu splněnou. Zjišťuje sice, že šlo nikoli o stávku mzdovou, nýbrž o stávku organisační, opíraje se při tom zřejmě o zjištění, že se dělníci firmy G-ovy počali na družstevním podkladě organisovati, že požadovali na Vilému G-ovi, by jejich organisaci uznal, že to G. odmítl a že dělníci ještě před 13. červencem 1920 zahájili stávku. Nalézací soud má však za to, že i úmluva k organisační stávce spadá pod pojem úmluv §u 2. koaličního zákona a dovozuje, že se dosud neorganisovaní G-ovi dělníci organisovali teprve teď za účelem, by vynutili na zaměstnavateli příznivější podmínky pracovní, že dosaženi lepšího postavení hospodářského a lepších podmínek životních je takřka v prvé řadě účelem organisace a že je proto organisační stávka prostředkem k účelu, by provedením jejím bylo dosaženo přiměřených mezd a příznivějších podmínek pracovních. Stížnost napadá tento výrok, dovolávajíc se zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Právem vytýká, že nalézací soud zaměňuje pojmy prostředků a účelů. Ustanovení §u 3 koal. zák. předpokládá úmluvu, by společným zastavením práce vynucena byla vyšší mzda nebo vůbec lepší podmínky práce. Tento, zákonem přesně vymezený účel musí býti přímo součástkou zjednávané, rozšiřované nebo nuceně prováděné úmluvy. Vyšší mzda nebo lepší podmínky pracovní musí býti výsledkem, k němuž celá akce bezprostředně směřuje. Úmluvou rázu, v §u 2 cit. zák. vytčeného, děje a činy, o jaké jde v §u 3 tohoto zákona, sesiluje se nátlak na vůli zaměstnavatelovu, by se podrobil nároku zaměstnanců, a vyšší mzda, pokud se týče lepší podmínky pracovní, musí dle jasného znění zákona býti přímým, bezprostředním předmětem nároku, zaměstnanci vůči zaměstnavateli uplatňovaného. Při stávce, o kterou v tomto případě jde, těchto náležitostí tu nebylo. Předmětem nároku, vůči G-ovi uplatňovaného, bylo jen uznání organisace a důvěrníků. Jen k dosažení tohoto uznání směřovala celá akce dělnictva. Součástkou úmluvy bylo jen toto uznání. Účelem úmluvy, stávky a činů stěžovatelů, o které jde, nebylo dosažení vyšší mzdy, nebo lepších podmínek pracovních; bylo jím zjednání toliko přípravy, vhodné k případnému pozdějšímu domáhání se takovýchto výhod. Zákonem ohroženému vymáhání oněch nároků, v dosavadních pracovních smlouvách neodůvodněných, lze vymáhání uznání dělnické organisace postaviti na roveň tím méně, že § 114 ústavní listiny výslovně zaručuje právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních a hospodářských poměrů. Úmluva, o jakou v tomto případě jde, nespadá proto pod ustanovení §u 2 koal. zák. Podřaděním činů, směřujících k rozšíření a nucenému provedení této úmluvy — třebaže bezprávnými prostředky — pod ustanovení §u 3. koaličního zákona porušen byl zákon v tomto ustanovení, takže výroky naříkaného rozsudku jsou zmatečnými.
Než přes to musí se stížnost minouti s výsledkem. Skutková podstata §u 3 koaličního zákona (jakož i §u 1 zákona o útisku) ustupuje dle výslovného nařízení zákona před skutkovými podstatami jiných deliktů, přísněji trestných. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaní stloukli holemi dělníky Gustava P-а, Adolfa S-a a Arnošta K-a, takže tito utrpěli poranění v lékařských vysvědčeních označená a že tak jednali v úmyslu, by způsobili nucené provedení úmluvy osob pracujících ... společným zastavením práce. Zjištěný tím úmysl, vynutiti na oněch dělnících zastavení práce, rovná se úmyslu, v §u 98 a) tr. zák. předpokládanému, přinutiti osobu, na jejíž vůli činí se nátlak, k nějakému opomenutí. Ztýrání člověka holí tou měrou, až mu z toho vzejde poranění na těle, převyšuje z daleka onu intensitu nátlaku, již naznačuje koaliční zákon čís. 43/1870 ř. zák. slovy »prostředky ustrašovací nebo násilí«, pokud se týče zákon o útisku čís. 309/21 sb. z. a n. slovy »zle naloží nebo mu způsobí újmu na těle« a dlužno takový vážný útok na tělesnou bezpečnost a zdraví jiného považovati za výkon skutečného násilí ve smyslu §u 98 tr. zák. Napadeným rozsudkem zjištěné jednání stěžovatelů naplňuje takto veškeré známky zločinu vydírání podle §u 98 a) tr. zák. a nemohou si obžalovaní stěžovati do toho, že bylo jejich jednání — arciť nesprávným použitím zákona — podřaděno pod mírnější ustanovení trestní, než k němuž se vztahuje.

Citace:

č. 1470. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 77-79.