Čís. 1574.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Souběh trestního zákona (§ 305) se zákonem na ochranu republiky (§ 15). Pod skutkovou podstatu §u 15 zákona (§u 305 tr. zák.) spadá již všeobecné podněcování k individuelně neurčitým trestným činům. Ustanovení §u 305 tr. zák. jest mírnějším.
(Rozh. ze dne 28. března 1924, Kr II 454/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 1923, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem proti veřejnému pokoji a řádu podle §u 305 tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Dovolávajíc se ustanovení §u 41 čís. 3 zák. na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., jímž — podle §u 44 s účinností ode dne 8. dubna 1923 — zrušena byla první věta §u 305 tr. zák., zmateční stížnost namítá, patrně s hlediska důvodů zmatečnosti čís. 9 a) a 10 §u 281 tr. ř., především, že, počínajíc dnem účinnosti onoho zákona, nesmělo již dojiti k odsouzení podle zákonného ustanovení, které bylo zrušeno, nýbrž že bylo na místě, zkoumati, nespadá-li snad skutková podstata, stíhaná veřejnou obžalobou, pod ustanovení zákona na ochranu republiky, a že by, pokud by se tato ustanovení kryla s předpoklady §u 305 tr. zák., smělo za daných okolností dojiti k odsouzení podle zák. na ochr. rep. V projednávaném případě šlo prý, ač ovšem jen, byly-li zde zákonné předpoklady, o zločin podle §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., kdežto při výměře trestu bylo prý použiti nepoměrně mírnější trestní sazby §u 305 tr. zák. Zmateční stížnost dovozuje dále, že předpoklady skutkové podstaty onoho zločinu nejsou v tomto případě splněny ani po stránce objektivní ani ve směru subjektivním. Nehledě prý k tomu, že zcela všeobecné vyzývání nestačí, nemůže dle názoru zmateční stížnosti býti řeči o podněcování k hromadnému (společnému) páchání trestného činu, není prý zjištěno, ani prý nelze dokázati, jaká výzva byla obsažena ve slovech letáků: »Němci nemají narukovati (Deutsche haben nicht einzurücken)«, zda k nedostavení se k odvodu, či k nenastoupení presenční služby, či ke cvičení ve zbrani či konečně k činné službě za mobilisace, tak že prý čin, obžalovaným za vinu kladený, ani skutkové podstatě přečinu podle §u 56 branného zákona podřaditi nelze. Zmateční stížnost je v neprávu. Rozsudek neponechává otázku, jíž se dotýká zmateční stížnost, nepovšimnutu. V jeho rozhodovacích důvodech se uvažuje, že by jednání obžalovaných bylo lze podřaditi ustanovení §u 15 čís. 1 po případě čís. 3 zákona na ochranu republiky, že však nalézacím soudem bylo vzhledem k předpisu článku IX. uvozovacího patentu k trestnímu zákonu podřaděno ustanovení §u 305 tr. zák., jelikož předpisy zákona na ochranu republiky podrobují jednání obžalovaných přísnější trestní sazbě, než § 305 tr. zák.
Toto právní hledisko dlužno v podstatě schváliti, ač ovšem z obou trestních ustanovení §u 15 zák. na ochr. rep., uvedených v rozsudkových důvodech, přichází jako předpis u srovnání s číslem 1 specielnější v úvahu správně jen ustanovení čís. 3, shora naznačené námitky a pochybnosti zmateční stížnosti jeví se však vesměs bezpodstatnými. Skutkovým podstatám jak zločinu podle §u 15 čís. 3 zákona na ochranu republiky tak přečinu podle §u 305 tr. zák. podléhá rozsudkem zjištěná výzva obžalovaných k Němcům, aby narukovali k vojenské službě, bez ohledu na to, ke kterému z přečinů podle §§ů 47 až 51 branného zákona obžalovaní jí podněcovali (vybízeli a svésti hleděli). Naopak lze vším právem říci, že čin obžalovaných jeví se tím povážlivějším, že všeobecným zněním výzvy hleděli docíliti toho, by ti, jímž výzva byla určena, povinnosti, uložených jim branným zákonem, neplnili, kdykoli a v jakémkoli způsobu by se jim dostalo povolávacích rozkazů k nastoupení vojenské služby. Tím pozbývá zároveň všeho významu i další námitka zmateční stížnosti, že se v době činu (počátkem dubna 1922) nejednalo o splnění žádné z povinností k nastoupení vojenské služby, uvedených v §§ech 47 až 51 branného zákona. Výzva platila všem státním občanům určité národnosti, odpovídá tudíž pojmu podněcování k hromadnému páchání přečinů podle právě uvedených §§ů branného zákona ve smyslu §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. Neprávem namítá konečně zmateční stížnost, že zcela všeobecně znějící výzvy nestačí ke skutkové podstatě zločinu podle §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. Na rozdíl od skutkové podstaty §u 9 tr. zák., kterou zakládá pouze vyzývání, povzbuzování nebo svádění k určitému, konkrétnímu činu trestnému, postihuje § 15 čís. 3 zák. na ochr. rep. stejně jako § 305 tr. zák. trestem již všeobecné podněcování k individuelně neurčitým činům trestným. Otázku, které z obou skutkových podstat, založených činem obžalovaných, dlužno čin ten podřaditi, rozřešil nalézací soud s hlediska zásady, v článku IX. uvoz. pat. k tr. zák. správně, shledav v něm skutkovou podstatu přečinu podle §u 305 tr. zák. a použiv naň tudíž zákonného ustanovení nesporně mírnějšího, než jest předpis §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., dle něhož se trestný čin, v něm stihaný, tresce jako zločin. Že ovšem i trestní sazba §u 305 tr. zák. je nepoměrně mírnější, než sazba §u 15 čís. 3 zák. na ochr. rep., uznává výslovně i zmateční stížnost. V důsledku těchto úvah pozbývá všeho podkladu i námitka, uplatňovaná zmateční stížností s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 1 §u 281 tr. ř. v ten smysl, že k rozhodování o zločinu nebyl příslušným samosoudce, že tudíž soud nebyl náležitě obsazen.

Citace:

č. 1574. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 281-283.