Čís. 1745.

Slovní urážky, pronesené učitelem, třebas mimo školu a vůči žákům, kteří do jeho vyučování nechodí, v úmyslu výchovném, nikoliv z nenávisti a nepřátelství, nebo bez kárné příčiny proti káranému, jsou trestně stíhatelny jen v případech, kde objektivné překročení mezí kárného práva bylo provázeno vědomím kárajícího, že překročil meze přípustnosti. Jest kárnou příčinou, nepozdravil-li žák učitele náboženství, na jehož vyučování nechodí.
(Rozh. ze dne 4. října 1924, Zm I 632/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. ledna 1924 a potvrzujícím jej rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 1924 porušen byl zákon v ustanovení §u 496 tr. zák. Rozsudky ty se zrušují a uznává se ve věci samé: Eduard Š. sprošťuje se dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti dle §u 496 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 30. října 1923 soukromým obžalobcům Adolfu Z-ovi, Františku M-ovi a Bohumilu M-ovi, školákům v L. veřejně »čurbesáků« nadával.
Důvody:
Dle soukromé obžaloby otcovských opatrovníků tří žáků obecné školy v L. a sice Adolfa Z-a, Františka M-а a Bohumila M-ě stáli tito dne 30. října 1923 na prostranství před školou v hovoru se školákem Karlem Š-ou. K nim přiblížil se L-cký farář P. Eduard Š., jenž si zavolal Karla Š-u, dal mu pohlavek a se slovy: »co děláš mezi těmi čurbesáky?« poslal ho do školy. Z oněch žáků chodí na náboženství pouze Karel Š., kdežto ostatní na náboženství nechodí. Rozsudkem okresního soudu v Rychnově n. Kn. ze dne 30. ledna 1924 byl proto P. Eduard Š. pro přestupek proti bezpečnosti cti podle §u 496 tr. zák., spáchaný uvedenou slovní urážkou jmenovaných tří žáků obecné školy, k určitému trestu podmínečně odsouzen. Odůvodnění rozsudku uvádí především doznání obžalovaného, dle něhož týž viděl u vrátek školy státi soukromé obžalobce, školáky Z-a, M-а a M-ě, kteří nejprve byli obráceni k němu obličejem, když však šel kolem, obrátili se k němu zády a potutelně se smáli. Mezi nimi byl i Š-a, který zůstal k obžalovanému obrácen obličejem. Žádný ze školáků nepozdravil. Obžalovaný vzal Š-ovi čepici s hlavy a hodil ji na zem se slovy: »Ty kluku, ty neumíš pozdravovat, jako čurbesáci.« Rozsudek dále uvádí, že pokládá za pravdivý výrok Karlem Š-ou dosvědčený, totiž: »Co, Š-o, mezi těmi čurbesáky děláš?«, že výrazu čurbesáci užívá se potupně o osobách, kteří vystoupili z církve katolické, že soukromí obžalobci na náboženství nechodí, že obžalovaný, jsa si vědom potupného smyslu výrazu čurbesáci, výrazu toho úmyslně použil na přítomné soukromé obžalobce a že výrok ten stal se v úmyslu, urážeti, a nikoli polepšovati. K odvolání obžalovaného byl rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 1924 odsuzující rozsudek potvrzen z důvodů okresního soudu, k nimž odvolací soud ještě dodal, že dodatečně jako svědkové slyšeni soukromí obžalobci vypověděli souhlasně, že ke konci října 1923 jednou odpoledne, když šel obžalovaný na náboženství do školy, stáli všichni tři soukromí obžalobcové s Karlem Š-em před brankou, vedoucí do školní zahrady. Když k nim přišel obžalovaný, kterého prý neviděli jíti, poněvadž stáli v kroužku k sobě obráceni, oslovil Š-u: »Š-o, ty neumíš dáti pozdravení?« a při tom dal mu pohlavek, až mu čepice spadla na zem, načež pokračoval: »a co stojíš tady mezi těmi čurbesáky?«. Tito svědci ještě uvedli, že obžalovaného nepozdravují, poněvadž na jejich pozdrav nikdy neodpovídá. Poukazuje na dotyčná ustanovení školního u vyučovacího řádu dokládá odvolací soud, že obžalovaný jako učitel náboženství byl sice oprávněn pokárati Karla Š-u, že ho nepozdravil (učinil tak ovšem pohlavkem, tedy způsobem, dle školního řádu nepřípustným), že však neměl nikterak práva ostatní hochy (soukromé obžalobce) uraziti nadávkou »čurbesáci«, jejíž význam znal a která se mohla vztahovati pouze na soukromé obžalobce, jak v rozsudku prvního soudu blíže dovoděno. Dlužno uvésti, že odvolací soud dal dodatečně vyšetřiti význam slova »čurbesáci«, zejména v tom směru, užívá-li se jej o těch, kdo z církve římsko-katolické přestoupili k církvi československé. Četnictvo v J. podalo zprávu, že výraz »čurbesáci« jest vyvoděno ze slova »čurbes«, jehož se často užívá jak v obci L., tak i v okolí a že znamená »maso ze špatného kusu dobytka, po případě z nutné porážky neb z dobytka na morovou nákazu zabitého« a dále že výrazu »čurbesák« používají často řezníci mezi sebou, když jeden druhého míní poškádliti. Že by znamenal příhanu pro věřící církve československé, nebylo zjištěno. V témž smyslu odpověděl i obecní úřad v L. Obecní úřad i četnictvo přikládají tedy závadnému slovu zcela jiný význam, než okresní soud, a s ním, jak se zdá i odvolací soud. Leč na tom nezáleží, neboť o povaze toho slova jako nadávky není pochybnosti. Uvádí-li však odvolací soud, že obžalovaný jako učitel náboženství byl sice oprávněn pokárati nepozdravivšího jej Karla Š-u, že však neměl nikterak práva ostatní hochy (soukromé obžalobce) uraziti nadávkou »čurbesáci«, tu zřejmě přikládá obžalovanému kárné právo jen vůči Karlu Š-ovi, jenž chodí na vyučování náboženství, nikoli však vůči soukromým obžalobcům, kteří k němu na náboženství nechodí. O nějakém právu, urážeti, arciť nemůže vůbec býti řeči. Zde jde o otázku, zda měl obžalovaný kárné právo vůči soukromým obžalobcům a zda přestoupeno bylo toto právo způsobem, spadajícím pod trestní zákon.
Dle §u 72 řádu školního a vyučovacího ze dne 29. září 1905, čís. 159 ř. zák. má škola v dítku vyvíjeti též smysl pro slušnost a dle §u 74 téhož řádu mají učitelové věnovati chování žáků pozornost i mimo školu. Náleží pak k všeobecně zachovávaným pravidlům nejprostší slušnosti, že žák pozdravuje svého učitele, a nezachování této slušnosti je pro učitele dostatečným důvodem i jeho povinností, kárně zakročiti proti provinivším se žákům, kterými v tomto případě byli nejen Karel Š-a, nýbrž i s ním stojící žáci Adolf Z., František M. a Bohumil M., byť i tito nechodili do hodiny náboženství, neboť byli žáky téže školy a byli proto, pokud se chování mimo školu týče, stejně jako Š. podrobeni dohledu a kázni obžalovaného. Že kárné jeho zasažení stalo se jen následkem nepozdravení žáků, vyplývá z úvodních slov zakročujícího obžalovaného »Š-o, ty neumíš dáti pozdravení?«, dle nichž se týž aspoň mohl domnívati, že žáci, ač ho viděli, zúmyslně ho nepozdravili, že zejména ho úmyslně nepozdravil jeho bezprostřední žák Karel Š-a a že tudíž dle práva i povinnosti své mel ku kárnému zakročení podstatnou příčinu. Užil tudíž obžalovaný svého kárného práva vůči Š-ovi tělesným trestem (pohlavkem) a vůči ostatním žákům nadávkou (»čurbesáci«), tedy způsobem, jak odvolací soud zcela správně dokládá, dle školního řádu nepřípustným. Tím však nemůže býti řečeno, že ono kárné zasaženi spadá též pod trestní zákon, který v §u 413, 420 tr. zák. výslovně uznává právo domácí kázně učitelovy s tím obmezením, že ho nesmí býti užíváno v té míře, aby s někým tak zle bylo nakládáno, že by tím vzal škodu na těle. O nějakém obmezení ve vykonávání kárného práva urážkou slovní zákon ve XII. hlavě tr. zák. vůbec nejedná. Z toho plyne, že slovní urážky, pronesené v úmyslu výchovném a nikoli z nenávisti a nepřátelství, bez kárné příčiny proti káranému, jsou trestně stíhatelny jen v případech, kde objektivní překročení mezí práva kárného bylo provázeno vědomím kárajícího, že překročil meze přípustnosti. Uvádí-li okresní soud, že obžalovaný, jsa si vědom potupného smyslu výrazu »čurbesáci«, výrazu toho úmyslně použil na přítomné soukromé obžalobce a že výrok ten stal se v úmyslu urážeti, nikoli polepšovati, přehlíží, že vědomí potupného smyslu použitého výrazu nestačí ku trestání toho, jenž ku kárání jest oprávněn, poněvadž karatí znamená vždy také do jisté míry cti káraného se dotknouti. Tak uznal také již nejvyšší soud v rozhodnutí Sb. n. s. č. 831, uváděje, že učitel — a tím je také učitel náboženství — v důsledku své povinnosti výchovní vůči žáku má zvláštní práva, a dovozuje, že ani. výstrahy ani důtky nemohlo by se užiti jako prostředku výchovního nebo kárného, kdyby ohledně nich měla beze všeho platnost ustanovení o trestných činech proti bezpečnosti cti. Přiznává-li tedy odvolací soud obžalovanému kárné právo proti jeho žáku Karlu Š-ovi, měl je též proti soukromým obžalobcům, žákům téže obecné školy. Způsob, jakým je obžalovaný nejen podle zjištění soudu, nýbrž i podle vlastního doznání vykonával, byl ovšem zhola nepřístojným, školnímu a vyučovacímu řádu naprosto odporujícím, leč trestnímu stíhání podléhati nemělo. Rozsudky obou stolic jsou tudíž dle §u 281 čís. 9 b) tr. ř. zmatečnými.

Citace:

č. 1745. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 583-586.