Čís. 1473.

Zákon o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. z r. 1863.
Vyvěšování tiskopisů na veřejných místech bez úředního povolení jest trestným dle §u 23 tisk. zák. bez rozdílu, zda jde o tiskopisy zakázané či dovolené.
Rozšiřování zapovězeného tiskopisu jest deliktem kulposním; není ukončeno vyvěšením tiskopisu, nýbrž trvá tak dlouho, pokud zapovězený tiskopis zůstává vyvěšen. Okolnost, že tiskopis v době, kdy byl vyvěšen, nebyl ještě zakázán, nevylučuje zodpovědnost pachatele dle §u 24 tisk. zák., nechal-li jej vyvěšený i po vydání zákazu.
Kulposní spoluvina na kulposním deliktu jest zásadně vyloučena.
(Rozh. ze dne 31. ledna 1924, Kr II 422/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných Matěje G-а a Jana P-а, vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného Šimona S-y do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 27. června 1923, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem dle §u 24 tiskového zákona a přestupkem dle §u 23 odstavec druhý téhož zákona, zrušil napadený rozsudek a dle §u 290 tr. ř. též ohledně obžalovaného Jana P-а a sprostil dle §u 259 odst. 3 tr. ř. obžalované Šimona S-u a Jana P-а z obžaloby.
Důvody:
Bezdůvodná je zmateční stížnost obžalovaných Matěje G-а a Jana P-а, brojící proti odsouzení pro přečin dle §u 24 a přestupek §u 23 tisk. zák. Okolnost, že zákaz rozšiřování vysloven byl teprve po tom, co tiskopis, o nějž jde, byl vyvěšen, nemá s hlediska §u 23 tisk. zák., jenž tresce vyvěšování tiskopisu na veřejných místech bez úředního povolení bez rozdílu, zda jde o tiskopisy zakázané či dovolené, nenáležejí-li k výjimkám třetího odstavce tohoto §u, vůbec významu a nemůže proto poukazem na ni správnost odsouzeni dle tohoto místa zákona vůbec býti vyvrácena. Správně však odepřel rozsudek okolnosti té o sobě význam i ve směru obvinění dle §u 24 tisk. zák., neboť rozšiřování zapovězeného tiskopisu, jež zákon v tomto §u tresce, není dokončeno vyvěšením, nýbrž trvá tak dlouho, dokud tiskopis zůstává vyvěšen a tím umožňuje se neurčitému kruhu lidí, obsah jeho seznati. Proto nevylučuje okolnost, že tiskopis v době vyvěšení nebyl ještě zakázán, odpovědnost pachatelovu dle §u 24 tisk. zák., jakmile jej nechal vyvěšený i po vydání zákazu, za předpokladů jinak ještě s hlediska §u 24 tisk. zákona vyžadovaných. Ovšem zmateční stížnost i tu vytýká rozsudku nesprávnost právního posouzení věci poukazem na to, že stěžovatelé nejen o zákazu nevěděli, což i sám rozsudek připouští, nýbrž, i že nevědomost jejich byla nezaviněná, jelikož neměli možnosti, aby si o zákazu zjednali vědomost. Než rozsudek výslovně předpokládá, alespoň ve výroku, — v důvodech zvláště tím se zabývati neměl příčiny, jelikož skutečnost ta nikým nebyla brána v pochybnost, — že zákaz rozšiřování byl náležitě vyhlášen. V tom však jest nedbalost obžalovaného G-а, jelikož ten, kdo tiskopis rozšiřuje, jest též povinen, starati se o to, zda není proti tomuto rozšiřování závady, zejména, když tiskopis již svým obsahem mohl a měl po stránce té vzbuditi u něho pozornost; nestará-li se o to, sluší shledati v tom nedbalost, která ve směru zákazu rozšiřování s hlediska §u 24 tisk. zák. postačuje. Že ani četnictvo o zákazu nevědělo, není jednak v rozsudku zjištěno a nemůže stěžovateli G-ovi, jenž jako rozšiřovatel sám byl povinen, v tomto směru se starati, býti na omluvu.
Právem však napadá odsouzení pro tytéž delikty zmateční stížnost ohledně Šimona S-y jako právně pochybené (§ 281 čís. 9 a) tr. ř.), namítajíc, že činnost tohoto obžalovaného vůbec, ani po stránce objektivní, skutkové podstaty dle §§ů 24, 23 tisk .zák. neopodstatňuje. V příčině tohoto obžalovaného — a obdobně i v příčině obžalovaného Jana P-a — zjišťuje rozsudek toliko, že onen jako předseda spolku T., jenž místnosti, v níž byl tiskopis G-em vyvěšen, převážně pro své schůze užívá, druhý jako majitel hostince, v němž se místnost ta nachází, vyvěšení tiskopisu strpěli, aniž se o přípustnosti vyvěšení s hlediska §u 24 resp. 23 tisk. zák. informovali, pokud se týče vůbec jí dbali. Jest na snadě, že když ani ten, ani onen tiskopisu vyvěšením nerozšiřovali, přímé pachatelství jich vůbec nemůže přijíti v úvahu. Činnost jejich obmezila se pouze na to, že vyvěšení samo, pokud se týče potrvání stavu, jím zahájeného, nezabránili. Než nezabránění to mohlo by přijíti v úvahu jen za podmínek §§ů 5, 239 tr. zák., ježto trestní zákon deliktu obdobného §u 212 tr. zák. v příčině přečinů a přestupků nezná (§ 307 tr. zák.). I když ovšem spoluvina jest zásadně možnou i při deliktech kulposních, tedy zásadně vyloučena jest kulposní spoluvina. Odsouzení dle §u 5 tr. zák., §§ů 23, 24 tisk. zák. mohlo by nastati jen tehdy, kdyby tito obžalovaní zapůjčením místností neb opomenutím zákazu spáchání těchto deliktů zúmyslně byli nadržovali, po případě k bezpečnému vykonání přispěli. Ježto však rozsudek ohledně nich nic podobného nezjišťuje, nýbrž stojí výslovně na stanovisku, že protizákonné rozšiřování tiskopisu jen z nedbalosti dopustili, jest jich odsouzení i pro spoluvinu po zákonu vyloučeno. Byť i vada ta ohledně obžalovaného P-а nebyla stížností vytýkána, sluší hleděti k ní dle §u 290 tr. ř. z moci úřední.

Citace:

č. 1473. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 82-84.