Čís. 1563.

Není tu skutkové podstaty přestupku zanedbání povinné péče podle článku III. čís. 1 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., převzal-li zodpovědný redaktor zodpovědnost za článek, jehož obsah tvořil skutkovou podstatu přečinu podle §§ů 487, 488 tr. zák. a provedl o svých obviněních důkaz pravdy.
Pokud jest rozsudek zmatečným podle §u 344 čís. 9 tr. ř., položil-li porotní soud dodatkovou otázku na § 490 tr. zák. sice za hlavní otázku na přečin urážky na cti, však před eventuelní otázku na přestupek zanedbání povinné péče.
(Rozh. ze dne 22. března 1924, Kr I 770/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Hradci Králové ze dne 10. října 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem zanedbání povinné pozornosti podle článku III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji v nejbližším zasedání porotním znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující mimo jiné důvod zmatečnosti dle čís. 9 §u 344 tr. ř., jest opodstatněna. V tomto případě jde o právní otázku, zda odpovídá redaktor periodického tiskopisu, jehož obsah tvoří skutkovou podstatu přečinu podle §§ů 487, 488 tr. zák., za zanedbání povinné péče ve smyslu článku III. čís. 1 zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. také v tom případě, provedl-li o svých obviněních důkaz pravdy podle §u 490 tr. zák. Případu prvního odstavce článku III. čís. 1 citovaného zákona, dle něhož dlužno odsouditi redaktora periodického tiskopisu pro přestupek zanedbání povinné pozornosti i v tom případě, když mu podle obecných pravidel zákona trestního nelze přičítati zločin nebo přečin, spáchaný obsahem periodického tiskopisu, zde není. Vyplývať již ze znění právě uvedené věty, že zákon má zde na mysli případy, v nichž objektivní skutková podstata trestného činu jest sice dána, avšak není tu takového vztahu zodpovědného redaktora k závadnému článku, jaký by ho činil zodpovědným podle §u 1 tr. zák. nebo §u 5 tr. zák., jde-li o činy úmyslné, a zodpovědným dle všeobecně platné zásady, vyslovené v §u 335 tr. zák., jde-li o činy z nedbalosti spáchané. V tomto případě, kde obžalovaný redaktor, převzav sám za obsah článku zodpovědnost, provedl o svém tvrzení důkaz pravdy, není však ani objektivní skutkové podstaty deliktu, a je tudíž vyloučena zodpovědnost za opomenutí povinné péče již pro nedostatek zákonného předpokladu, vysloveného v první větě článku III. čís. 1 cit. zákona. Soukromý obžalobce navrhl sice ve spisu obžalovacím, aby obžalovaný byl uznán vinným přečiny proti bezpečnosti cti dle §§ů 487, 488 tr. zák. a §u 28 zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862, čís. 6 ř. zák. na rok 1863, jakož i přestupkem zanedbání povinné pozornosti podle článku III. citovaného zákona. Ale z důvodů obžaloby, kde se dovozuje, že František K. byl zodpovědným redaktorem v době uveřejnění závadného článku a že jako takový dle článku III. citovaného zákona byl by zodpověděn za pouhé zanedbání pozornosti, jde zřejmě na jevo, že také obžaloba žádá o výrok odsuzující pro přestupek zanedbání povinné péče jen, kdyby soud neshledal v jeho činnosti skutkové podstaty přečinu podle §§ů 487, 488 tr. zák. Porotní soud mohl z toho seznati, že v obžalobě nebylo navrženo, by obžalovaný byl za všech okolností uznán vinným přestupkem zanedbání povinné pozornosti, jakožto činem sbíhajícím se s přečiny proti bezpečnosti cti, spáchanými obsahem tiskopisu, obžalovaným zároveň za vinu kladenými, nýbrž že i obžalobě šlo jen o mírnější kvalifikaci těchže činů v případě, kdyby v nich nebyly shledány shora dotčené přečiny. Při správném postupu měl porotní soud položiti po obou hlavních otázkách, znějících na přečin podle §u 487 tr. zák., pokud se týče §u 488 tr. zák., dvě eventuální otázky pro případ záporného zodpovědění hlavních otázek, znějící na přestupky zanedbání povinné pozornosti podle článku III. zákona ze dne 15. října 1868, čís. 142 ř. zák. a vztahující se na trestné činy, v hlavních otázkách uvedené. Pak teprve mely býti dány dvě dodatkové otázky o tom, zda byl proveden důkaz pravdy, při čemž se mělo podotknouti výslovně, že první dodatková otázka se vztahuje k první otázce hlavní a první otázce eventuální a druhá otázka dodatková k druhé otázce hlavní a druhé otázce eventuální. Tím, že porotní soud umístil obě dodatkové otázky před třetí hlavní otázku, znějící na přestupek článku III. cit. zákona a odkázal v nich výslovně pouze na první a druhou hlavní otázku, zavinil vnitřní odpor ve výroku porotců, kteří sice vyloučili kladnými odpověďmi na první a druhou hlavní otázku i na obě otázky dodatkové objektivní skutkovou podstatu přečinů podle §§ů 487 a 488 tr. zák., ale přes to kladně odpověděli ku třetí otázce hlavní, znějící na přestupek zanedbání povinné pozornosti. Výrokem porotců stal se rozsudek zmatečným podle čís. 9 §u 344 tr. ř., a lze zmatečnost tím vzniklou odstraniti za tohoto stavu věci jen zrušením celého rozsudku a odkázáním věcí k novému hlavnímu přelíčení porotnímu (§ 350 odstavec druhý tr. ř.). Užití §u 337 tr. ř. bylo vyloučeno, poněvadž dle toho, co bylo uvedeno, nebylo lze uznati, že skutek, jehož se obžalovaný dle výroku porotců dopustil, není po zákonu ohrožen trestem.

Citace:

č. 1563. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 261-263.