Čís. 1736.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Skutková podstata přečinu podle §u 14 čís. 1 zákona, nevyžaduje, by výrok pachatelův směřoval výslovně proti demokraticko-republikánské formě československé republiky. Stačí, je-li předmět pobuřujícího výroku označen takovým způsobem, že nelze důvodně pochybovali, že pachatel míří proti ní, byť jí výslovně nejmenoval.
Předmětem ochrany jest tu demokraticko-republikánská forma státu ve smyslu ústavní listiny.
Souběh zákona (§ 14 čís. 1) s trestním zákonem (§ 65 a)
(Rozh. ze dne 27. září 1924, Zm I 20/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčeni zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v České Lípě ze dne 28. listopadu 1923, jímž byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř, z obžaloby pro přečin §u 14 čís. 1 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud zjišťuje, že obžalovaný dne 22. února 1923 ve W. na schůzi, jednaje o osnově zákona na ochranu republiky, mezi jiným prohlásil, že dnes, v době demokracie, v době politické svobody, uveřejní se zákon, za který by se dokonce starý rakouský stát styděl. Dnešní demokracie že jest podvodem a stát, kterému jest zapotřebí takových zákonů, že ukazuje, že soustava jeho nemůže býti nejsilnější. Skutkové podstaty přečinu rušení obecního míru dle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky soud v rozporu s obžalobou v tomto výroku nespatřuje, ježto obžalovaný prý mluvil o demokracii jen všeobecně a proti demokraticko-republikánské formě státu nemohl pobuřovati, poněvadž strana jeho, jak obžalovaný tehdy výslovně prohlásil, stojí na půdě demokracie, a jelikož ostatní výroky prý nejsou než dovolenou kritikou osnovy zákona na ochranu republiky. Argumentace ta jest pochybena. Nalézací soud jest především na omylu (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.), míně, že skutková podstata přečinu dle §u 14 čís. 1 zákona vyžaduje, aby výrok pobuřující proti demokraticko-republikánské formě, výslovně směřoval proti demokraticko-republikánské formě Čsl. republiky. Stačí, obdobně jako při urážkách na cti, by předmět pobuřujícího výroku byl označen způsobem takovým, že nelze důvodně pochybovati, že pachatel míří svým útokem také profit demokraticko-republikánské formě Čsl. republiky, byť i jmenovitě se o ní nezmiňoval. Bylo proto na soudu, by závadný výrok zkoumal s hlediska souvislosti jeho s ostatními výroky také v tom směru a pak výslovně zjistil, zda úmysl pachatelův směřoval k tomu. by všeobecným zněním tohoto projevu útočil, byť i zastřeně, však vzhledem k celé tendenci své řeči dosti zřetelně, proti dnešní demokracii, stělesněné v demokraticko-republikánské formě Čsl. republiky ve smyslu ústavní listiny. Ale i závěr soudu, že obžalovaný nijakým způsobem nepoburoval a nemohl pobuřovati proti demokraticko-republikánské formě státu, jelikož strana stojí na půdě demokracie, tkví v právním omylu, částečně jest zřejmým výronem právě naznačeného pochybeného právního stanoviska a částečně vychází z nesprávného výkladu pojmu demokraticko-republikánské formy státu, jak mu rozumí ustanovení §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky, stotožňuje pojem ten s pojmem demokracie, jak jej má na mysli strana komunistická. Rozsudek přehlíží, že zákonodárci v §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky tanula na mysli toliko demokraticko-republikánská forma státu ve smyslu ústavní listiny, a že forma ta s demokraticko-republikánskou formou, jíž se domáhá strana komunistická v podobě republiky sovětů, nemá nic společného. Pokud nalézací soud odůvodňuje svůj závěr, že obžalovaný nepoburoval a nemohl pobuřovati proti demokraticko-republikánské formě Čsl. státu, toliko tím, že strana obžalovaného stojí na půdě republiky, neuvádí vlastně pro onen závěr důvodů, poněvadž z posléz uvedené okolnosti, jak bylo dovoděno, tento závěr nijak logicky nevyplývá, takže dlužno uznati, že rozsudek trpí v tomto směru vytýkanou zmatečností dle čís. 5 §u 281 tr. ř. Vadou nedostatku důvodů jest napadený rozsudek stižen také potud, pokud vůbec neuvádí důvodů pro závěr, že ostatní výroky obžalovaného nejsou než dovolenou kritikou osnovy zákona na ochranu republiky. Napadený výrok jest tedy stižen zmatky čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. Vzhledem k námitce odvodního spisu, že zákon na ochranu republiky nabyl účinonsti teprve 8 dubna 1923, tedy po spáchání činu žalobního, takže předpisů jeho nelze použiti na tento případ, zbývá ještě ve smyslu čl. IV. а IX. uvoz. pat. k tr. zák. zkoumati, zda čin žalobní byl trestným též podle dosavadních předpisů trestního zákona a zda dotyčný starý předpis byl mírnějším, než nový předpis zákona na ochranu republiky čili nic. Právem v tom směru poukazuje zmateční stížnost veřejného obžalobce na to, že bylo podle předpisů dosud platných čin, obžalovanému za vinu kladený, podřaditi skutkové podstatě zločinu dle §u 65 a) tr. zák. Rozumí-li se pobuřováním v souhlasu s ustanovením §u 300 tr. zák. též snaha popuzovat i hanobením k opovržení a nenávisti, nelze pochybovati, že větu, že dnešní demokracie jest podvodem, dlužno pokládati za pobuřování proti formě vlády, které zakládalo v době spáchání činu obžalovanému za vinu kladeného skutkovou podstatu zločinu rušení veřejného pokoje dle §u 65 a) tr. zák., stalo-li se, jako v tomto případě, veřejně nebo před více lidmi a úmyslně, jak to obžaloba tvrdí. Ježto však tato skutková podstata činu trestce se podle §u 14 čís. 1 zákona na ochranu republiky toliko jako přečin, nutno ustanovení to pokládati za mírnější a tedy podmínky čl. IV. a IX. uvedeného uvozovacího patentu pro použití jeho v tomto případě za dány. Slušelo proto zmateční stížnosti veřejného obžalobce vyhověti, rozsudek jako zmatečný dle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. zrušiti a věc vzhledem k nedostatku potřebných skutkových zjištění zejména po stránce subjektivní vrátiti soudu prvé stolice k novému projednání a rozsouzení.

Citace:

č. 1736. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 572-574.