Čís. 1446.

Meze práva dohlédacího dle §u 15 tr. ř. Jest jen odpomocí rázu administrativního a může směřovati jen proti soudům jako takovým, není-li jiných opravných prostředků; nemůže se však dotýkati rozhodnutí soudu v jednotlivých případech. Vyhlášeným rozhodnutím jest soud vázán. Oprava rozsudku.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1924, Kr II 484/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal ku zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Rozhodnutím mor. sl. vrchního soudu v Brně ze dne 20. dubna 1923 a rozsudkem krajského soudu v Uher. Hradišti ze dne 2. června 1923 byl porušen zákon v ustanoveních §§ 15, 270 posl. odst. a 295 tr. ř. Jak ono rozhodnutí, tak tento rozsudek se zrušují.
Důvody:
Rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. března 1923 byl obžalovaný uznán vinným přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením dle §§ 312, 314 tr. zák. Jako trest, k němuž byl obžalovaný odsouzen, uvedeno je v písemném vyhotovení rozsudku tuhé vězení tří týdnů, zostřené a doplněné jedním postem týdně. Z rozsudku ohlásil obžalovaný dne 6. března 1923 odvolání jednak co do výše trestu, jednak proto, že byl odsouzen nepodmíněně a provedl je po doručení vyžádaného opisu rozsudku dne 3. dubna 1923. Veřejný obžalobce ohlásil sice proti rozsudku zmateční stížnost i odvolání, vzal však později oba opravné prostředky zpět. Ve zprávě ze dne 11. dubna 1923, kterou krajský soud odvolání obžalovaného se spisy předložil mor. sl. vrchnímu zemskému soudu v Brně jako sborovému soudu druhé stolice, bylo podotnuto, že prohlášený trest nesouhlasí s usnesením o vyměření trestu a že v rychlosti byl omylem prohlášen trest menší, než byl usnesen. (Zpráva míní tímto prohlášeným trestem zřejmě trest, který je uveden v písemném vyhotovení rozsudku.) Mor. sl. vrchní zemský soud rozhodnutím ze dne 20. dubna 1923 zrušil jako sborový soud druhé stolice u výkonu práva dozoru, jemu dle §u 15 tr. ř. příslušejícího, před vyřízením odvolání obžalovaného rozsudek soudu prvé stolice, pokud se týče výroku o trestu obžalovaného, jako neplatný a přikázal soudu prvé stolice jako soudu nalézacímu, by, vyžádaje si vrácení doručených vyhotovení, o trestu nový rozsudek, odpovídající usnesení, vynesl s výhradou nových lhůt k podání opravných prostředků. Ve všech ostatních částech ponechán byl rozsudek nedotknutým. V důvodech rozhodnutí se uvádí, že dle výsledku porady senátu (§ 20 tr. ř.) byl obžalovaný odsouzen k jinému trestu, než jaký byl prohlášen rozsudkem a uveden v jeho vyhotovení; zrušení rozsudku a udělení onoho příkazu nalézacímu soudu u výkonu práva dozoru dle §u 15 tr. ř. se odůvodňuje tím, že nejde o pouhé vady dle §u 270 tr. ř. Nalézací soud zachoval se podle příkazu, uděleného mu rozhodnutím sborového soudu druhé stolice, a vynesl po provedeném hlavním přelíčení rozsudek ze dne 2. června 1923, jímž se rozsudek ze dne 3. března 1923, ve vyhotovení mylně označený jako rozsudek ze dne 20. dubna 1923, opravuje v tom směru, že trest, obžalovanému přisouzený, je tuhé vězení v trvání jednoho měsíce, zostřené a doplněné dvěma posty. V důvodech rozsudku se praví: »Jelikož rozsudek .... neodpovídal co do trestu usnesení senátu, bylo jej nutno opraviti v souhlase s tímto usnesením.« Jak oním rozhodnutím mor. sl. vrchního zemského soudu, tak tímto rozsudkem krajského soudu v Uherském Hradišti byl porušen zákon. Řešiti jest především otázku, až do kterého okamžiku je soud oprávněn, uchýliti se od svého rozhodnutí, při čemž dle povahy věci přichází v úvahu pouze rozhodnutí ústně vyhlášené, po případě již í písemně vyhotovené, neboť průběh porady a hlasování soudu dle §§ 19—22 tr. ř. nemá jako úkon úřadování čistě vnitřního nikdy a nižádným způsobem proniknouti na veřejnost. Výjimku připustiti lze nanejvýš pro případy, ve kterých by předseda ihned po vyhlášení rozhodnutí zpozoroval, že se při tom zmýlil, a ve kterých by nebylo na místě namítati něco proti tomu, kdyby za souhlasu přísedících soudu prohlásil, že původně vyhlášené rozhodnutí bere zpět a svůj omyl opravuje. K podobnému prohlášení předsedovu však v tomto případě nedošlo. Trestní řád neobsahuje v naznačeném směru výslovného ustanovení, než vyplývá opět již z povahy věci, že taková rozhodnutí, pro něž je předepsána forma veřejného ústního vyhlášení, nabývají právní bytnosti, víží soud, a stávají se účinnými vůči stranám již počínajíc okamžikem vyhlášení. Tím spíše bylo tomu tak v tomto případě, v němž rozsudek tak, jak byl ústně vyhlášen, byl již i písemně vyhotoven. Zejména obžalovanému bylo pro případ, nebude-li rozsudku veřejným žalobcem odporováno řádným opravným prostředkem, vzhledem k zákazu »Reformationis in peius«, vyslovenému v §§ech 290 odstavec druhý, 293 odstavec třetí, 295 odstavec druhý a 477 tr. ř., platnému pro veškerý obor trestního soudnictví, možno bezpečně spolehnouti na to, že mu za trestné činy, jimiž byl vinným uznán, nemůže býti již uložen trest přísnější, než ke kterému byl odsouzen dle rozsudku ústně vyhlášeného a písemně vyhotoveného. Ono opatření nalézacího soudu ze dne 2. června 1923 nejeví se, byť bylo oděno ve formu rozsudku, dle pravé podstaty ničím jiným, než opravou rozsudku ze dne 3. března 1923. Než opravy rozsudků, ústně vyhlášených a písemně vyhotovených, připouští zákon jen v míře velmi omezené; dle posledního odstavce §u 270 tr. ř. je podobná oprava předepsána a ovšem i přípustná pouze tehdy, jde-li o psací a početní chyby, dále o takové formální vady neb opomenutí, která se netýkají bodů zmíněných v §u 260 čís. 1—3 tr. ř. Oprava, provedená rozsudkem ze dne 2. června 1923, vztahuje se však na výrok o trestu, tedy právě na jeden z oněch bodů rozsudkových, ohledně nichž jest oprava rozsudku dle §u 270 tr. ř. nepřípustná. Opravu provedl arci nalézací soud k příkazu, udělenému mu soudem jemu nadřízeným. Než ani tento soud nebyl, nedostalo-li se mu k tomu příležitosti opravným prostředkem (odvoláním) veřejného obžalobce, k onomu příkazu oprávněn. Nejméně pak opravňovalo jej k takovému kroku jeho dohlédací právo ve smyslu §u 15 tr. ř. Sborové soudy druhé stolice mají sice dle tohoto zákonného ustanovení dohlížeti na působnost trestních soudů svého obvodu a rozhodovati o stížnostech proti nim, však jen potud, pokud právní pořad není výslovně zakázán, nebo jinak upraven. Podobné stížnosti, t. zv. stížnosti dohlédací, jsou prostředkem odpomoci rázu pouze administrativního, nejsou tudíž přípustný proti rozhodnutím soudů v jednotlivých případech, nýbrž mohou směřovati proti soudům samotným, a proti takovým nesprávnostem, proti nimž není řádného prostředku opravného; jsou stejně jako výkon dohlédacího práva sborových soudů druhé stolice vůbec určeny k tomu, by bylo čeleno nepořádkům, průtahům a jiným podobným nesprávnostem v trestním soudnictví, příčícím se pořádku nebo důstojnosti soudu a vyžadujícím za účelem nápravy v zájmu veřejném upozornění dotyčného soudu, po případě i výtky a pokárání. Bylo proto i v tomto případě sborovému soudu druhé stolice, shledal-li postup nalézacího soudu nesprávným, sice volno, jej na nesprávnost upozorniti a jemu ji vytknouti, nebyl však mocí svého dohlédacího práva a u výkonu jeho oprávněn ani zrušiti rozsudek, ani uditeti nalézacímu soudu příkaz, by vynesl o trestu rozsudek nový. Sborový soud tudíž svým rozhodnutím jednak sám vybočil z mezí své dohlédaci působnosti ve smyslu §u 15 tr. ř., jednak zavdal příkazem, obsaženým v rozhodnutí tom, bezprostřední podnět k tomu, že se způsobem protizákonným zachoval i soud nalézací.

Citace:

č. 1446. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 38-41.