Čís. 1824.

Zákon z 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. o společenstvech výrobních a hospodářských.
Nikoli překročení stanov, nýbrž překročení zákonného okruhu působnosti společenstva, vytýčené v §u 1 zákona, zakládá skutkovou podstatu přečinu podle §u 88 zákona.
Podle zákona mohou býti členy společenstva i firmy a obchodní společnosti.
§ 1 zákona neomezuje poskytování úvěru co do výše a neváže je na uplynutí určité lhůty od přijetí za člena.
(Rozh. ze dne 5. prosince 1924, Zm II 421/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti devíti obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Brně ze dne 14. července 1924, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 88 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. a obžalovaný František B. přečinem podle §u 5 tr. zák. a §u 88 uvedeného zákona, zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalované podle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby.
Důvody:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvod zmatečnosti podle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Napadený rozsudek spatřuje v §u 88 zákona ze dne 9. dubna 1873, čís. 70 ř. zák. předpokládané vztažení činnosti společenstva k jiným věcem, nežli k těm, jež jsou v §u 1 tohoto zákona pojmenovány, v tom, že Spořitelní a záloženský spolek v D., zapsané společenstvo s ručením neobmezeným, za účasti obžalovaných zapůjčil firmě »D-ského továrna na hřebíky a šrouby v D.« 400000 Kč, jakkoliv podle §u 3 stanov mohou býti členy společenstva jen svéprávné plnoleté osoby fysické, nikoliv právnické, a jakkoliv podporování průmyslového závodu tak velkého rozsahu zapůjčením oné částky značně převyšuje pravidelný úvěr živnostníka nebo hospodáře, jehož podporování jak zákon tak i stanovy jedině mají na mysli. Než okolnost ta, že zápůjčka poskytnuta byla firmě, jež podle §u 3 stanov nemůže býti členem společenstva, jest s hlediska přečinu podle §u 88 zákona nerozhodna. S hlediska tohoto zákonného ustanovení jest totiž lhostejno, zda byly porušeny stanovy, rozhodným jest jedině, zda byl porušen zákon. Ve vládní předloze, týkající se tohoto zákona, nebylo ustanovení nynějšího §u 88, a čtvrtá hlava, jednající o trestních ustanoveních, obsahovala pouze dva paragrafy, nynější § 87 a § 89. Vysvětlení, jak došlo k zařazení §u 88 do čtvrté hlavy, podává zpráva výboru poslanecké sněmovny, tisk č. L/870 1872, kde se praví: »Nový § 88 vznikl z kompromisu s vládou o znění §u 37 a oba dva tyto paragrafy jsou v bezprostřední spojitosti.« Uvedená zpráva označuje přečin §u 88 jako překročení zákonného okruhu působnosti společenstva, a na odůvodněnou přísnosti této trestní normy uvádí toto: »Zařazuje-li zákon mezi výrobní a hospodářská společenstva všechny spolky, které mají neurčitý počet členů, jichž účelem jest, napomáhati živnosti nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodu nebo poskytováním úvěrů, jest tu tak Široký okruh působnosti a jest možná tak mnohotvárná Činnost a rozvoj, že skutečně není pro společenstvo s prospěchem a není žádoucno, by vystupovalo z rámce zákona.« Čtvrtá hlava s trestními ustanoveními (§§ 87—88) byla ve znění výboru beze změny přijata v sezení panské sněmovny dne 29. ledna 1873. Nikoli překročení stanov, nýbrž překročení zákonného okruhu působnosti společenstva, vytýčené v §u 1 zákona, zakládá skutkovou podstatu uvedeného přečinu. Podle zákona mohou býti členy společenstva nikoliv pouze svéprávné plnoleté osoby fysické, nýbrž i firmy a obchodní společnosti. To vychází nade vší pochybnost na jevo z ustanovení druhého odstavce §u 1 zákona ze dne 10. června 1903, čís. 133 ř. zák. o revisi živnostenských a hospodářských společenstev a jiných spolků, jež jest jaksi autentickou interpretací, kdo podle zákona může býti členem společenstva, z kteréhožto ustanovení dlužno dovozovati, že není závady, aby i firmy a obchodní společnosti nebyly členy společenstev dle zákona čís. 70/1873, což bylo i před vydáním zákona čís. 133/1903 uznáváno (viz Stross: »Das österreichische Genossenschaftsrecht«, stránka 132).
Do skutkové podstaty uvedeného přečinu nelze však vzhledem na ustanovení čl. IV. uvozovacího patentu k trestnímu zákonu vkládati více, než jak tato skutková podstata jest v zákoně vymezena. Tím odpadá důvod překročení mezí činností společenstva, odvozovaný z toho, že byla zápůjčka poskytnuta firmě, jež podle §u 3 stanov nemůže býti členem společenstva. Odvozuje-li napadený rozsudek skutkovou podstatu uvedeného přečinu z výše zápůjčky, stačí na to odvětiti, že § 1 citovaného zákona mluví zcela všeobecně o spolcích, jichž účelem jest napomáhati živnosti nebo hospodářství svých členů společným provozováním závodů nebo poskytováním úvěru a že neomezuje poskytování úvěru co do výše. Omezení takové nemá tudíž podkladu v zákoně. Odvozuje-li rozsudek nepřípustnost zápůjčky z pojmu »živnost« (»úvěr živnostenský«), přisvědčiti jest zmateční stížnosti, že slovu »živnost« ve smyslu §u 1 uvedeného zákona nesluší rozuměti ve smyslu živnostenského řádu, nýbrž ve smyslu »výdělku«, jak tomu nasvědčuje pojmenování dotyčných společenstev v autentickém znění zákona (Erwerbs und Wirtschaftsgenossenschaften). Tím padá také další důvod, uvedený v rozsudku pro jeho názor o překročení mezí činnosti společenstva, odvozovaný z výše poskytnuté zápůjčky. Napadený rozsudek zjišťuje, že firma, jíž zápůjčka byla poskytnuta, byla členem společenstva. Názor vyslovený generální prokuraturou, že by o vztažení činnosti k jiným věcem, nežli jsou pojmenovány v §u 1 zákona, mohlo býti řeči tehdy, kdyby se zjistilo, že se dotyčná firma, nebyvší dotud ještě členem společenstva, jen za účelem vymožení zápůjčky za člena přihlásila a jen z této příčiny za člena byla přijata ad hoc, nemá rovněž opory v ustanovení §u 1 uvedeného zákona, neboť zákon nikde žádného takového zakazujícího ustanovení neobsahuje a nestanoví zejména také lhůty, jež by musila uplynouti mezi přijetím za člena a poskytnutím zápůjčky. Když však bylo zjištěno, že zmíněná firma byla v době poskytnutí zápůjčky Členem společenstva, byla zápůjčka poskytnuta skutečnému a po zákonu nikoli nezpůsobilému členu společenstva a nelze mluviti o tom, že společenstvo poskytnutím zápůjčky svému členu vztáhlo činnost svou k jiným věcem, nežli k těm, jež jsou v §u 1 zákona pojmenovány. Není tudíž skutkové podstaty přečinu podle §u 88 zákona ve směru objektivním.

Citace:

č. 1824. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 749-751.