Čís. 1467.

Do rozhodnutí nalézacího soudu, jímž se prohlásil příslušným, nelze si stěžovati zmateční stížností.
Zločin dle §u 87 tr. zák. lze spáchati i slovy. Stačí, že pachatel vytvořil úmyslným jednáním stav, zavdávající příčinu k obavám, že bude miti v zápětí následky §u 85 písm. b) tr. zák. Po subjektivní stránce nevyžaduje se zvláštní zlomyslnosti.
Pořadatelem táboru jest i ten, kdo na něm promlouvá.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1924, Kr I 710/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných a uvedl v otázkách, o něž tu jde, v
důvodech:
Ku zmateční stížnosti Marie Š-ové a Marie K-ové ohledně zločinu dle §u 87 tr. zák.: Stížnost dovolává se v prvé řadě důvodu zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř. z té příčiny, že prý nalézací soud přes návrh obhajoby, by se v této trestní věci vyslovil nepříslušným, tak neučinil, naopak uznal obžalované Marii Š-ovou a Marii K-ovou vinnými zločinem dle §u 87 tr. zák., ačkoliv prý čin jim za vinu kladený opodstatňuje zločin dle §u 76 tr. zák., k jehož projednání a rozhodnutí je příslušným soud porotní. Stížnost je bezdůvodná. Dovolávati se důvodu čís. 4 §u 281 tr. ř. není vůbec na místě. Dle jedině Směrodatných záznamů protokolu o hlavním přelíčení učinil obhájce po skončeném průvodním řízení konečný návrh na »sproštění obžalovaných od žaloby, též pro nepříslušnost senátu, pokud se týče na mírné potrestání a podmínečné odsouzení«; na to bylo jednání skončeno a rozsudek vynesen. Z toho je zřejmo, že obhájce neměl tu ani na zřeteli návrh ve smyslu čís. 4 §u 281 tr. ř. Nehledě k tomu uvádí zákon, pokud jde o otázku příslušnosti soudu, v §u 281 tr. ř. toliko jediný případ, který lze uplatňovati důvodem zmatečnosti, a to ten, prohlásil-li se nalézací soud neprávem za nepříslušná, maje za to, že příslušným je soud porotní (číš. 6 §u 281 a § 261 tr. ř.). O takovýto případ tu očividně nejde, naopak jde o případ opačný, kde soud uznal svou příslušnost. Ani dovolávání se důvodu čís. 1 §u 281 tr. ř. nebylo by případným, poněvadž zmatečnost dle něho je přivoděna jen, nebyl-li soudní dvůr náležitě obsazen, nebyli-li celému líčení přítomni všichni soudcové, nebo měl-li na rozhodování účast soudce, dle §u 67 a 68 tr. ř. vyloučený. Poslední dva případy nepřicházejí zde vůbec v úvahu. Avšak ani poukaz na prvý případ není na místě. Zmatečnost byla by tu jen tehdy, kdyby scházel předepsaný počet soudců, kdyby nebyl přibrán zapisovatel aneb kdyby členové soudního dvoru neměli pro úřad soudcovský potřebné způsobilosti. O takovéto vady tu nejde a stížnost jich ani nevytýká. Jmenované obžalované popírají, dovolávajíce se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., správnost právní kvalifikace činu jim za vinu kladeného jako zločinu dle §u 87 tr. zák. Zločin tento není prý deliktem verbálním, ježto se v zákoně mluví o »unternommene Handlung«, kdežto prý nepředložený výkřik nebo slovní projev nelze pokládati za nějaké »jednání, o němž by se dalo říci, že jest podnikáno«. Stížnost je na omylu. Význam, který se snaží dáti slovu »čin« (Handlung), je zjevně úzký. Dle mluvy právní a zákona dlužno činy rozuměti i projevy slovní. Neboť i takové projevy a řeči jsou úkonem a výrazem lidského činění, totiž na venek vyšlým a zevně poznatelným projevem lidské vůle. Trestní zákon nečiní proto zpravidla rozdílu mezi činy v užším slova smyslu a řečmi, stavě je sobě na roveň (viz §§y 58, 65, 300, 303, 305 tr. zák. a m. j.). Námitka stížnosti, že nebylo tvrzeno, tím méně pak prokázáno, že následkem výroků, jež soud u obžalovaných zjišťuje, skutečně nastalo nějaké nebezpečí, o kterém mluví § 85 písm. b) tr. zák., je bezdůvodnou a má proti sobě zjištění rozsudku. Ke skutkové podstatě zločinu dle §u 87 tr. zák., prvý případ, stačí, vytvořil-li pachatel úmyslným jednáním stav, jenž zavdává, příčinu k obavám, že l)ude miti v zápětí následky §u 85 písm. b) tr. zák. Takovéto nebezpečí bylo však výkřiky obžalovaných vyvoláno, uváží-li se situace, za jaké se staly. Zjištěno je, že srocený dav byl četnictvem opětovně vyzván, by se rozešel, že však neuposlechl, naopak se víc a více rozčiloval, že když situace před okresním soudem byla stále napjatější a zástup stále vzrůstal a výzvy četnictva k rozchodu nic nepomáhaly, bylo Četnictvo nuceno za pomoci městské policie podniknouti lehký bodákový útok, že však dav se potom opět před soudní budovu vrátil a žádal za stálých vyhrůžek propuštění uvězněných; že v tom vyšel přednosta soudu, že k němu přistoupila obžalovaná Š-ová, která byla velice rozčilena a křičela: »My Vám dáme 1/4 hodiny na rozmyšlenou, a jestli uvězněné nepustíte, budete vidět, co se stane, my to rozbijem«; což několikráte opakovala. Ohledně Marie K-ové vzal soud za prokázáno, že vybízela hlasitě přítomné manželky uvězněných, by si pro své muže šly do vězení, že se jim nemůže nic stát. Za uvedených okolností a zejména vůči zkušenosti, že rozčilený a podrážděný dav jeví abnormální sklon k násilnostem, k jakým zejména obžalovaná Š-ová výslovně podněcovala (»my to rozbijem«) nemůže býti nejmenší pochybnosti, že výkřiky obžalovaných byly způsobilými přivoditi nějaké z nebezpečí §u 85 písm. b) tr. zák., jak to nalézací soud též má za prokázáno. Okolnost, že nedošlo ke skutečnému násilí, nevylučuje nikterak, že tu nebylo nebezpečí, pod nímž vyrozumívati dlužno vyvolání takovéto utváření poměrů, že z něho může dojiti k následkům §u 85 písm. b) tr. zák. Z hořejších úvah plyne bezdůvodnost výtek, vznesených dle čís. 5 §u 281 tr. ř., že prý rozsudek ohledně stěžovatelek nezjišťuje čin, který obžalované podnikly, jaké nebezpečí přivodily, a v čem shledává příčinnou souvislost mezi jednáním obžalovaných a některým z nebezpečí, o nichž jedná § 85 b) tr. zák. Zjišťujeť soud čin obžalovaných v závadných výkřicích, jež obžalované učinily ve sroceném a rozčileném davu, zjišťuje, že výkřiky byly vzhledem k dané situaci způsobilé, přivoditi nebezpečenství pro život, zdraví atti. a přijímá tím též příčinnou souvislost, jíž stížnost postrádá. Ani co se týče subjektivní stránky případu nelze vytýkati rozsudku nesprávné právní posouzení věci. Nežádá se zvláštní zlomyslnost, lstivost, schytralost neb záludnost. Jestiť výraz »zlomyslnost« (Bosheit) totožným se zlým úmyslem (böser Vorsatz), jak to jasně na jevo vychází z porovnání §§ů 85, 87 a 89 tr. zák., jež jsou navzájem v nejužší souvislosti a v nichž použito jest výrazů »zlomyslný« (boshaft), »schválný« (geflissentlich), »úmyslný« (absichtlich, vorsätzlich) ve stejném smyslu, jako pouhých obměn pro jeden a týž pojem. Ku přičítání zločinu dle §u 87 tr. zák. stačí proto již úmyslné či není, spojené s vědomím, že činění to je způsobilé, přivoditi některé z nebezpečí §u 85 b) tr. zák. Toto vědomí nalézací soud u obžalovaných bezvadně zjišťuje a náležitě odůvodňuje (§ 270 čís. 5 tr. ř.). Pravíť, že oběma obžalovaným bylo povědomo, že nebezpečí, v §u 85 b) tr. zák. předpokládané, z jejich jednání vzejíti mohlo, a odůvodňuje toto přesvědčení úvahou, že i celého'jednání obžalovaných vysvítá úmysl, přispěti k tomu, by zatčení byli propuštěni, třeba i násilím. Vůči tomu pozbývá půdy výtka stížnosti dle čís. 5 §u 281 tr. ř., že prý rozsudek Hezjistil, v čem záležela a čím byla prokázána nějaká zvláštní zlomyslnost obou obžalovaných; stačiť zjištění, že mely vědomí shora vyložené. Namítá-li stížnost, že obžalované jednaly nikoli ze zlomyslnosti, nýbrž v prudkém rozčilení, brojí tím jednak proti přesvědčení soudcovskému, získanému na základně volného uvažování průvodů (§§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.), jednak neuplatňuje tím žádného, trestnost vylučujícího důvodu, ježto tu jde o moment, mající význam toliko pro výměru trestu jako okolnost polehčující. Pro trestní přičítatelnost je nezávažno, zda byly obžalované při činu osobami vedoucími či nikoli, poněvadž pro takovéto rozlišování nelze najíti v zákoně opory; rovněž nemůže opodstatněností výroku soudcovského otřásti poukaz na to, že převážná většina mužských účastníků žalobního děje nebyla vůbec žalována, ostatní pak pro nedostatek důkazů museli býti sproštěni; neboť nelze seznati, jak by okolnosti ty mohly přivoditi příznivější nazírání na jednání stěžovatelek, naplňující všechny zákonné náležitosti zločinu dle §u 87 tr. zák. Dovolává-li se stížnost k vyvrácení správnosti výroku soudního výpovědi svědka, rady Dra G-а, tvrdíc, že tento, již vzhledem k svému povolání nad jiné povolaný, svědek neseznal ničeho, co by prokazovalo, že by sí právě obžalované byly počínaly v davu nějak zvláště význačným způsobem a že svědek se na Š-ovou vůbec ani neupamatovává, zasahuje tím jen nedovoleně do práva volného uvažování průvodů soudem nalézacím (§ 258, 288 čís. 3 tr. ř.), jenž jedině jest oprávněn průvody o sobě, jakož i v jich vzájemné souvislosti hodnotiti a činiti na základě nich úsudky a závěry o směrodatných skutečnostech. Že nalézací soud výpověď tohoto Svědka pominul mlčením, má proti sobě obsah důvodů rozsudkových a není tli proto podkladu ku stížností pro neúplnost rozsudku dle čís. 5 §u 281 tr. ř. Výrok odsuzující stěžovatelky pro zločin dle §u 87 tr. zák. není proto stižen ani formálními vadami aniž trpí nesprávným právním posouzením věci. V důsledku toho padá také obrana stížnosti, že jednání obžalovaných opodstatňuje nikoli zločin dle §u 87 tr. zák., nýbrž zločin dle §u 76 tr. zák. (čís. 10 §u 281 tr. ř.) a lze stranou ponechati otázku, zda v tomto případě je možným ideální souběh obou těchto deliktů či nikoli.
Obžalovaný Václav P. brojí proti rozsudku, odsuzujícímu ho pro přestupek §u 3 shrom. zákona, důvodem zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Avšak neprávem. Přestupků tohoto dopouští se, kdo koná shromáždění pod širým nebem, neopatřiv se k tomu úředního povolení. O obžalovaném zjišťuje rozsudek; že po výtržnostech pořádal na náměstí v B. tábor lidu bez předcházejícího povolení úřadu, a obžalovaný doznává sám, že na náměstí promluvil. Tím předsevzal činnost, která ho činí pořadatelem tábora; neboť nejen, kdo na tábor zve a jej svolává nýbrž každý; kdo svou činností konání shromáždění umožní, zejména tedy, kdo na táboru řeči pronáší, jež jsou zajisté nejpodstatnější složkou jeho pořádání; jest pořadatelem shromáždění ve smyslu zákona. S hlediska tohoto jest pro zodpovědnost nezávažno, že obžalovaný nebyl původcem a svolavatelem shromáždění; poněvadž pořadatelem veřejného shromáždění jé i ten, kdo ve Spontánně, bezděčně neb příležitostně vzniknuvším shromáždění ujme se role řečníka. Nerozhodným je též, zda při onom shromáždění bylo učiněno nějaké usnesení, zda bylo hlasováno o nějaké resoluci a pod., ježto zákon ve směru tomto nerozlišuje, pokládaje za trestnou již skutečnost konání shromáždění, bez ohledu na to, co bylo předmětem jednání. Je proto bez právního významu, zda zamýšlel obžalovaný svou řečí dav jen uklidniti, nehledě k tomu, že toho nalézací soud nezjišťuje. Z hořejšího plyne bezpodstatnost výtky dle čís. 5 §u 281 tr. ř., že prý soud nezjišťuje konkrétních okolností skutkových, ze kterých by se dalo souditi, že obžalovaný uspořádal nedovoleně nějaké shromáždění lidu pod širým nebem.

Citace:

č. 1467. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 71-75.