Čís. 1433.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Ve výzvě, by do služby nebyli přijímáni zaměstnanci určité národnosti, jest spatřovati skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 (2) zák. na ochr. rep.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1924, Kr II 311/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 14. května 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 14 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Rozsudek zjišťuje, že stěžovatel vyzval ve schůzi svazu německých zaměstnanců obchodních a průmyslových přítomné, by ho o každém uvolněném místě vyrozuměli, by zaměstnanci, jsoucí bez místa, mohli obdržeti práci, a že ve své řeči pronesl také, že jest nutno apelovati na zaměstnavatele, by českých zaměstnanců nepřijímali. Uvěřiv obhajobě stěžovatelově, zjišťuje rozsudek dále, že chtěl stěžovatel oněmi slovy toliko .říci, by uprázdněná místa byla vyhražena v prvé řadě Němcům a pak teprve Čechům, shledává vsak i při tomto výkladu stěžovatelovy řeči v onom vybízení popuzování k nepřátelským činům proti českým obchodním a průmyslovým zaměstnancům pro jejich národnost a uznává stěžovatele vinným přečinem dle §u 14 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Zmateční stížnost uplatňuje toliko zmatek čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř., nedokazuje však právní mylnost názorů, jimiž se nalézací soud řídil při právním rozboru zjištěného projevu a zjištěného jeho smyslu, nýbrž dovozuje, že nebylo úmyslem stěžovatele, by české kolegy pro jejich národnost poškozoval, pokud se týče dával před nimi přednost zaměstnancům německým, nýbrž že bylo účelem stěžovatelových vývodů, dostati na uprázdněná místa členy spolku, jehož jednatelem stěžovatel jest. Než těmito vývody opouští stížnost základnu, pro zrušovací soud výhradně závaznou, totiž skutková zjištění nalézacího soudu, jenž po stránce subjektivní — přistoupiv ku výkladu slov, jímž se stěžovatel hájil — zřejmě zjišťuje, že stěžovatel »chtěl toliko říci«, že tedy úmysl jeho nesl se k tomu, »by uprázdněná místa byla vyhrazena v prvé řadě Němcům a pak teprve Čechům, t. j. by bylo při zadávání uprázdněných míst nadržováno německým zaměstnancům na úkor zaměstnanců českých. Stížnost neprovádí tedy dovolávaného hmotněprávního zmatku po zákonu a sluší ji pokládati za vůbec neprovedenou, jelikož její vývody nedoličují ani věcně jiného ze zmatků §u 281 tr. ř., obzvláště nepoukazují k některé z vad čís. 5, nýbrž snaží se onen výrok, jenž jest zjištěním skutkovým, vyvrátiti různými protiúvahami, brojíc takto nepřípustně proti výsledku volného přesvědčení, k němuž dospěl nalézací soud v mezích §u 258 tr. ř. způsobem formálně bezvadným. Okolnosti, stížností zdůrazňované, nebrání ostatně závěru nalézacího soudu. Ohledně skutečnosti, že je stěžovatel předsedou spolku německých zaměstnanců obchodních a průmyslových (jednatelem oddělení tohoto spolku ku sprostředkování míst), podotýká již nalézací soud případně, čeho třeba. Nadržování členům tohoto spolku oproti kolegům, již nejsou členy spolku, nelze klásti na roveň nadržování německým zaměstnancům na úkor českých, jelikož toto nevyvěrá jak ono z národnostní nevraživosti a nedbalo by vůbec toho, zda je zaměstnanec, nepříslušející ke spolku, národnosti té či oné. Pro závěr, o který jde, jest bezvýznamno, že stěžovatel snad nebyl intellektuelním původcem svých projevů, nýbrž pronesl své vývody pod vlivem jinakým. Podvolil-li se stěžovatel nátlaku, z jiné strany naň učiněnému, ačkoliv si byl vědom smyslu a dosahu projevů jím z cizího návodu učiněných, nesl se jeho úmysl třeba ne z vlastního podnětu, tož přece z cizího popudu k účelu, na nějž projevy jeho poukazují.

Citace:

č. 1433. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 20-22.