Čís. 1573.

Zákon na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís, 50 sb. z. a n.
Pokud výrok, že státní úřad nakládá různým způsobem s příslušníky té a oné národnosti, jest rušením obecného míru podle §u 14 čís. 3 zákona.
(Rozh. ze dne 27. března 1924, Zm II 86/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížností obžalovaného do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Moravské Ostravě ze dne 8. ledna 1924, jímž stěžovatel byl uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost je v právu, pokud dle čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. namítá, že napadený rozsudek nezjišťuje úmyslu předpokládaného §em 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky. Rozhodovací důvody prvé stolice zjišťují, že stěžovatel pronesl na schůzi výrok, že Češi přepisovali sčítací archy Polákům a že Čechům Se nestalo za to nic, a, kdyby to udělal Polák, že by dostal — jako obžalovaný sám — 10000 Kč pokuty. Výrokem projevené tvrzení, že státními úřady nakládá se — co do stíhání protiprávních činů — jinak s příslušníky té a jinak s příslušníky oné národnosti, je způsobilé vzbuditi v národnostní skupině, jejíž příslušníci prý se stihají, pocit, že jsou zkracováni oproti národnostní skupině, jejíž příslušníci se prý nestíhají, a z pocitu zkrácení může vyvěrati zášť skupiny prý zkrácené proti skupině, jíž prý se nadržuje. Nelze proto shledati právní omyl v tom, že nalézací soud shledává ve zjištěném projevu stěžovatelově výrok takového rázu, že popuzoval k zášti proti české národnosti, to tím méně, že soud odůvodňuje závěr poukazem na dojem svědků (posluchačů), že řeč obžalovaného byla štvavou, kterýžto poukaz jest arciť seslaben poukazem na další dojem svědků, že řeč směřovala k tomu, aby česká strana nebyla volena, nýbrž jen strana polská. Avšak zákonem stíhané popuzování je činností úmyslnou. Projevem, o který jde, jest proto skutková podstata přečinu §u 14 čís. 3 zmíněného zákona naplněna jen tehdy, směřoval-li úmysl obžalovaného k tomu ,by nastal onen účinek, jaký z projevu objektivně nastati mohl, nebo, byl-li si obžalovaný při nejmenším vědom toho, že z jeho projevu onen účinek nastati může, pojav takto účinek ve svůj úmysl. Po této subjektivní stránce rozhodovací důvody prvé stolice o skutku obžalovaného neuvažují a nezjišťují, zda učinil stěžovatel projev, o který jde, v úmyslu neb alespoň u vědomí shora vytčeném. Takových úvah a zjištění bylo třeba. Nesl-li se úmysl obžalovaného směrem, svědky naznačeným, aniž si byl vědom, že používá k volební agitaci pro určitou stranu projevu, z něhož naznačený účinek nastati může, nelze ho činiti zodpovědným za nebezpečí, jaké mohlo — aniž tomu obžalovaný chtěl a aniž je předvídal — z jeho řeči nastati pro národnostní mír mezi různými skupinami obyvatelstva vzbuzením záští jedné proti druhé. Oproti tomu zodpovídá obžalovaný za toto nebezpečí s hlediska §u 14 čís. 3 zmíněného zákona, раk-li směřoval jeho úmysl přímo k popuzování k záští proti české skupině obyvatelů obce, o kterou jde, pro jejich národnost a nebo, pakli byl si alespoň vědom, že tento účinek z jeho projevu nastati může. Pro nedostatek onoho zjištění není skutková podstata trestného činu, jímž byl obžalovaný za vina uznán, opodstatněna zjištěnými skutečnostmi po stránce subjektivní. Odsuzující výrok spočívá na nesprávném použití zákona. Bylo jej z důvodu čís. 9 písm. a) §u 281 jako zmatečný zrušiti, aniž bylo třeba, zabývati se ostatními vývody stížnosti. Pro dolíčenou nedostatečnost skutkových zjištění nelze se obejiti bez nového hlavního přelíčení ve stolici prvé. Stížnosti bylo proto se souhlasem generálního prokurátora podle §u 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 vyhověno ihned v zasedání neveřejném.

Citace:

č. 1573. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 280-281.