Čís. 1503.

I udání, učiněné k dotazu soudce, vyvinuje, jsou-li dány ostatní zákonné podmínky §u 522 tr. zák.
(Rozh. ze dne 16. února 1924, Kr I 555/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Lito měřicích ze dne 1. června 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přestupkem §u 522 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a sprostil podle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžalovaného z obžaloby pro tento přestupek, jehož se prý dopustil tím, že v noci ze dne 3. na 4. února 1923 hrál zapovězenou hru »barvičku«.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř., namítajíc, že trestný čin obžalovaného stal se beztrestným tím, že obžalovaný při hlavním přelíčení, provedeném dne 1. června 1923 proti němu pro jiné trestné činy, k dotazu samosoudce, co v hostinci v L. dělal, doznal podle pravdy, že tam hrál s Františkem H-em, s přednostou stanice Z-em a ještě s nějakým H-em »barvičku«, Čímž učinil oznámení ve smyslu §u 522 tr. zák. Nalézací soud nepokládá toto doznání za udání sebe sama ve smyslu citovaného zákonného ustanovení, poněvadž se obžalovaný z uvedeného trestného činu neobvinil z vlastního popudu, nýbrž pouze k dotazu samosoudce. Nelze však přehlédnouti, že obžalovaný, který dle §u 202 tr. ř. ani k doznání se k činům jemu za vinu kladeným nesmí býti přinucen, a může je proto zapírati, shledává-li to pro svoji obhajobu výhodnějším, jest tím více oprávněn, by otázky, jichž pravdivým zodpověděním musil by se sám obviniti z trestných činů, pro něž dosud není trestně stíhán, buď vůbec nezodpověděl (kteréžto právo, zásadně přísluší dokonce i svědkovi, k udání pravdy povinnému — § 153 tr. ř.), nebo je zodpověděl přímo nepravdivými údaji. Nepoužil-li obžalovaný tohoto práva, nýbrž k dotazu soudce udal podle pravdy, že hrál zapovězenou hru »barvičku«, dlužno uznati, že toto obvinění sebe sama se stalo dobrovolně, z vlastního popudu, byť i soudce otázkou zavdal k tomu podnět. Zákon vůbec nerozeznává, zda oznámení se stalo z vlastního či z cizího popudu; i u krádeže a zpronevěry dle §u 187 tr. zák. nahrazením škody trestný čin se stává beztrestným, třebaže se tak stalo toliko k naléhání poškozeného (nebo třetí osoby) a nikoliv tedy z vlastního popudu pachatelova. Obžalovaný oznámil tedy u soudu dobrovolně a z vlastního popudu a to v době, kdy ani soud ani úřady, stíháním trestných činů pověřené, neměly ještě vědomosti o jeho činu, že se tohoto trestného činu dopustil, současně udal i ostatní spoluhráče a splnil tak veškeré podmínky, na které prominutí trestu jest vázáno. Tomuto výkladu zákona svědčí i tendence zákona, jež se nesporně nese k tomu, by zřeknutím se potrestání jednoho hazardního hráče stíhání ostatních spoluhráčů bylo umožněno. Tohoto účelu bylo však údaji obžalovaného dojista plně dosaženo. Nelze též nahlédnouti, proč by hráč, který oznámení učinil sice z vlastního podnětu, avšak snad z pomsty nebo ze ziskuchtivosti, totiž aby dostal premii v §u 522 tr. zák. udavači přislíbenou, měl míti výhodnější postavení než v tomto případě obžalovaný. Dlužno proto přisvědčiti stížnosti, že bylo výrokem, odsuzujícím stěžovatele pro přestupek §u 522 tr. zák., pokud jde o otázku, je-li tu okolnost, pro niž skutek přestává býti trestným, zákona nesprávně použito, Čímž přivoděn byl zmatek dle čís. 9 b) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1503. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 135-136.