Čís. 1589.

Pronesl-li kdo urážlivý výrok (§§y 488, 491 tr. zák.) veřejně, nestačí k beztrestnosti bezelstnost, ani, že čerpal jeho obsah z novin; je na něm, by provedl důkaz pravdy (§ 490 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 3. dubna 1924, Zm II 35/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Novém Jičíně ze dne 9. října 1923, pokud jím byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přestupky proti bezpečnosti cti podle §§ů 488, 491 tr. zák. a článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Nalézací soud sprostil obžalovaného z obžaloby pro přestupky podle §§ů 488 a 491 tr. zák. a článku V. zákona ze dne 17. prosince 1862, čís. 8 ř. zák. z roku 1863 s odůvodněím, že není spolehlivě prokázáno, že obžalovaný skutečně napadl ve veřejné politické schůzi vládu, četnictvo a vojsko, jak uváděla obžaloba, poněvadž prý svědek Karel O. nemohl potvrditi doslov prvního závadného výroku (že vláda provádí s parcelací švindl), nýbrž dosvědčil jen jeho smysl, což soudu nestačí, a, pokud týž svědek potvrdil druhý žalovaný výrok (že četníci a vojsko několik lidí postříleli), nepovažuje soud za vyloučeno, že v tomto i prvém případě si svědek zaměňuje to, co snad obžalovaný citoval jako obsah novinářské zprávy, s vlastním názorem a úsudkem obžalovaného. Při tom vyslovuje první soud právní náhled, že, omezil-li se obžalovaný na citování novinářské zprávy, nemohl si býti vědom, že se dopouští přestupku proti bezpečnosti cti ať proti vládě, ať proti četnictvu nebo proti vojsku, poněvadž, cituje tuto zprávu, byl zajisté přesvědčen, že tato zpráva je v podstatě své pravdiva. Právem uplatňuje zmateční stížnosti státního zastupitelství proti sprošťující části rozsudku důvody zmatečnosti dle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř.; rozsudek jest neúplným dle čís. 5 §u 281 tr. ř., poněvadž soud při zjišťování skutkového děje neuvážil, že obžalovaný neprokázal, že správy, o nichž tvrdil, že je citoval z novin, byly skutečně v některých novinách uveřejněny, a dále, že se obžalovaný při svém prvním výslechu takovým způsobem nehájil a o novinářských zprávách se vůbec nezmínil, takže není vyloučeno, že dodatečné jeho tvrzení, přednesené teprve při hlavním přelíčení, jest pouhou výmluvou. Kdyby byl soud k oběma okolnostem přihlížel, byl by snad ve směru skutkovém dospěl k jinému přesvědčení, než je obsaženo v rozsudku. Také po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) jest rozsudek pochybeným, poněvadž vylučuje subjektivní vinu obžalovaného poukazem na právní omyl a vykládá při tom nesprávně zákon v ustanovení §§ů 490 a 491 tr. zák. I kdyby byl obžalovaný čerpal své zprávy skutečně z novin, zůstal by přes to za své výroky zodpovědným, pokud neprokázal jejich pravdivost. Neboť soud přehlíží, že obžalovaný pronesl závadné výroky veřejně a že by byl podle §§ů 490 a 491 tr. zák. beztrestným (proj přestupky §§ů 488 a 491 tr. zák.) jen tehdy, kdyby byl prokázal pravdivost svého tvrzení; pouhá domněnka pravdy zde nikterak nestačí. Z těchto důvodů bylo vyhověti odůvodněné zmateční stížnosti a uznati, jak shora uvedeno.

Citace:

č. 1589. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 303-304.