Čís. 1770.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Promlčecí lhůtou přečinů i přestupků podle §u 11 zákona jest doba jednoho roku.
(Rozh. ze dne 25. října 1924, Zm II 342/24.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 24. dubna 1924, pokud jím byl obžalovaný sproštěn podle §u 259 čís. 3 tr. ř, z obžaloby pro přečin §u 11 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n, a uznán toliko vinným přestupkem podle §u 11 čís. 1 téhož zákona, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Právem namítá stížnost podle čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř., že bylo zákona nesprávně použito výrokem napadeného rozsudku, že urážky presidenta, jichž obžalovaný se dopustil mimo případ, pro který byl odsouzen, přestaly býti trestnými promlčením. Názor nalézacího soudu, že pro přestupek a přečin §u 11 zákona na ochranu republiky platí promlčecí lhůta tříměsíční, je mylným. Ovšem jest na tyto trestné činy §u 11 zákona stanoven toliko trest prostého vězení. Avšak § 29 téhož zákona stanoví, že za čin, trestný podle tohoto zákona, může soud vedle trestu na svobodě uznati také na trest peněžitý a že tento trest jest vyměřiti za přestupek od 50 Kč do 10000 Kč, za přečin od 200 Kč do 50000 Kč. Trest na penězích není ani pouhým zostřením vězení, o němž se zmiňuje § 532 tr. zák., stanovící lhůtu měsíční, — vždyť trest na penězích není v §u 253 tr. zák. uveden mezi prostředky, jakými lze vězení zostřiti, — nýbrž má povahu vedlejšího trestu, je součástkou i trestních sazeb v §u 11 zákona na ochranu republiky stanovených a dlužno proto k vyšší hranici sazby trestu na penězích přihlížeti při posouzení, která z promlčecích lhůt §u 532 tr. zák. pro tento druh trestných činů platí. Jelikož vyšší hranice činí již u přestupků daleko více než 200 zlatých = 400 Kč, jest podle §u 532 tr. zák. jak u přestupků, tak i u přečinů v §u 11 zákona na ochranu republiky promlčecí lhůtou doba jednoho roku. Dle napadeného rozsudku dopustil se obžalovaný nového trestného činu v lednu 1924; v této době nebyly tudíž skutky, o něž jde, promlčeny, byvše spáchány vesměs po lednu 1923. Z toho plyne, že výrok prvé stolice o vině obžalovaného spočívá v části, stížností napadené, na nesprávném použití zákona v ustanovení §u 532 tr. zák. a §u 29 zákona na ochranu republiky; bylo jej v této části zrušiti z důvodu čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1770. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 642-643.