Čís. 1576.

Předpokladem beztrestnosti podle §u 187 tr. zák. jest, aby pachatel nahradil škodu sám, nebo jiný ze jmění pachatelova.
Nahradil-li škodu za svéprávného otec ze svého jmění, neprospívá to pachateli.
(Rozh. ze dne 29. března 1924, Kr I 761/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 20. srpna 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ů 183, 184 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje pouze důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. Dovozuje, že první soud porušil zákon, nepřiznav obžalovanému beztrestnost z důvodu účinné lítosti podle §u 187 tr. zák. přes to, že zjistil, že celou škodu z trestného činu nahradil včas otec obžalovaného k synovu podnětu, poněvadž syn, nemaje vlastních prostředků, byl nucen prositi otce o přispění. Svou žádostí za otcovo přispění projevil prý obžalovaný pevnou vůli, škodu nahraditi, a, poněvadž ze svědeckého protokolu otcova vychází na jevo, že bude požadovati vydané peníze od syna zpět, pokud se týče že je srazí z jeho dědického podílu, lze prý říci, že škoda bude jednou skutečně nahražena z vlastních prostředků stěžovatelových. V tom, jakož i v okolnosti, že ke včasné a dobrovolné náhradě došlo jen na žádost obžalovaného a jeho spolupůsobením, dlužno prý spatřovati předpoklady účinné lítosti ve smyslu §u 187 tr. zák. Zmateční stížnost není odůvodněna. Předpokladem beztrestnosti krádeže, zpronevěry a podílnictví na nich dle §u 187 tr. zák. jest, aby pachatel sám nahradil celou škodu, z trestného činu vzešlou, včas a dobrovolně, t. j. z účinné lítosti. Nahradil-li škodu někdo jiný za něho, neprospívá to pachateli, leč kdyby tento (pachatel) učiněný náklad jemu (jinému) nahradil nebo vedle něho také sám poškozenému náhradu celé škody (ještě jednou) poskytnul. Kdyby škodu nahradil zákonný zástupce za nesvéprávného pachatele z jeho majetku a za jeho činného spolupůsobení, stačilo by to ovšem k beztrestnosti. V tomto případě však nejsou zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly beztrestnost stěžovatelovu. Obžalovaný byl v době činu 27 let stár a svéprávný. Jak zjišťuje rozsudek, nahradil za něho jeho otec celou škodu sice včas, t. j. dříve, než se o provinění dozvěděla vrchnost, ale nikoliv jako jeho zákonný zástupce, a také ne z jeho majetku, nýbrž ze svého jmění. Ze svědecké výpovědi otcovy zjistil soud, že otec očekává, že mu syn jednou vynaložené peníze vrátí, ale nemohl zjistiti, že synovi ony peníze daroval nebo zápůjčkou poskytl nebo konečně, že si je srazí ze synova dědického podílu. Soud tedy zjišťuje, že škoda byla nahražena ze jmění otcova, nikoliv z prostředků, náležejících do majetnosti synovy. Že obžalovaný při náhradě škody jakýmkoliv způsobem činně spolupůsobil, nebo snad otci náklad nahradil, rozsudek nezjistil a obžalovaný vůbec netvrdil. Zjištěno jest pouze, že otec obžalovaného na pouhé synovo sdělení, že u konsumního spolku byl objeven schodek 2000 K, poukázal spolku 1700 K hotově a zbytek, nedostávající se do 2101 Kč 28 h zaplatil ve lhůtách. Z těchto zjištění plyne správnost závěru nalézacího soudu, že škodu nahradila osoba třetí, nikoli pachatel sám z účinné lítosti, tím spíše, že tento při náhradě škody ani činně nespolupůsobil ani k ní vlastních majetkových prostředků neposkytl. Právní posouzení věci odpovídá tedy správnému výkladu zákona. Neodůvodněnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.

Citace:

č. 1576. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 284-285.